V takzvaných „šťastných“ dobách přestává být ctností přijímání pravdy o prostředí, v němž skutečně žijeme, zvláště pokud jde o porozumění lidské osobnosti a jejím hodnotám: přemýšliví pochybovači jsou odsuzováni... To zas vede k ochuzování psychologických znalostí, schopnosti rozpoznávat vlastnosti lidské povahy a osobnosti i schopnosti utvářet mysl lidí tvůrčím způsobem. Kult moci tím vytlačuje tyto rozumové schopnosti, jež jsou tak důležité pro zachovávání práva a pořádku pokojnými prostředky. Takže to, zda národ bohatne či chudne, pokud jde o psychologický světonázor, lze považovat za ukazatele, zda jeho budoucnost bude dobrá nebo špatná.

Andrew M. Lobaczewski, Politická ponerologie (nauka o zlu v politice – pozn. překl.), str. 60

Růžový nátěr politiky

Americká politika je plná lží, jimiž se jako národ krmíme. Naši politici nám obvykle nenabízejí výběr různých řešení, nýbrž různých sebeklamů. Tvrdí nám, jak jsme vynalézaví a jak jsme mocní a jak je naše unie silná. Že jako společnost odumíráme, to nám neřeknou; vždyť odumírá rodina, útočí se na otcovství, útočí se na mateřství; a stát – nejchladnější ze všech chladných nestvůr – přebírá odpovědnost za všechny a za všechno. Říká se tomu naděje a změna. Ale všude – jak se praví v básni - „obřad nevinnosti se potápí“.

V jiných úvahách jsem naznačil, že konservatismus se stal záležitostí politických funebráků, jejichž úkolem je dát mrtvole lepší vzezření, než měla zaživa. Liberalismus se zas zapojil do nejistého, neurotického podnikání, kdy prázdnota hledá další prázdnotu a kdy slabost neschopná vlastního přesvědčení a stálosti sní o řádu a autoritě právě proto, že je postrádá. A je to právě tato slabost, která nejlépe charakterizuje náš vnitřní stav, pokud jde o politiku, jako prázdnotu duše pyšnící se uměle vykonstruovaným soucitem s trpícím lidstvem. Je to podvod skrz naskrz. A ti, kteří mu věří, jsou pachateli i oběťmi zároveň.

V mém nedávném rozhovoru s Lewem Moorem, bývalým manažerem volební kampaně Rona Paula, jsme očima profesionála, který si sice dělá starosti, avšak neztrácí naději, mohli zběžně zahlédnout, jak vypadá politický systém v krizi. Neměli bychom sice přehánět, ale dráha naší politiky až příliš připomíná státy a národy, jež v minulosti neobstály. „Je nedostatek dětí”, napsal ve druhém století př. n. l. řecký historik Polybius. „Knihovny jsou jako hroby – pořád zavřené,” napsal v pátém století n. l. Ammianus Marcellinus. Rodina degeneruje, skutečné vzdělávání je v úpadku a to, které nastupuje na jeho místo, je pouhým padělkem.