Problémy ohledně devizové ústředny se v průběhu prosince dále prohlubovaly, neboť se stále častěji objevovaly případy odpírání odvodu valut a deviz do Vídně, a to i přesto, že Rakousko-uherská banka si vymohla na československé politické reprezentaci s ohledem na tzv. recepční zákon (č. 11/1918 Sb. z. a n.) potvrzení dosavadních povinností.

V případě odpírání odvodů deviz se však nejednalo jen o ojedinělé případy, ale dalo se v podstatě hovořit o organizované akci. V jejím čele stál nejvýznamnější nacionálně český finanční ústav – Živnostenská banka. Ta odmítla odesílat devizy firem ze svého koncernu průmyslových a obchodních podniků do Vídně, a aby svůj odpor náležitě podepřela, začala argumentovat, že se dosavadní devizové předpisy dotýkají jen její vídeňské filiálky a s ní spojených rakouských podniků.

Rakousko-uherská banka si uvědomovala prekérnost celé situace, neboť Živnostenskou banku vedl vrchní ředitel JUDr. Jaroslav Preiss, který nebyl jen významným politikem a členem Revolučního národního shromáždění, ale i hlavním poradcem ministra financí Aloise Rašína v devizových otázkách. Z tohoto důvodu připravila Rakousko-uherská banka mimo jiné rozsáhlý „Pamětní spis“, jímž doufala přesvědčit ministra financí o oprávněnosti svého názoru. Dokonce v něm přišla s návrhem na založení zvláštní samostatné československé devisové ústředny pod správou pražského hlavního ústavu banky.