Krátce po vzniku Československa bylo nutné opatřit si finanční prostředky na krytí státních výdajů. Přestože podle tzv. recepčního zákona (č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého) zůstával v platnosti také dosavadní výkon finanční správy, nebylo jednoduché realizovat výběr daní v popřevratové době. Východiskem se proto stala státní půjčka.

Již dne 2. listopadu 1918 se proto v pražském Obecním domě sešel Poradní sbor českého peněžnictví pro státně úvěrní věci, jehož členy byly nacionálně české banky a někteří ekonomové jmenovaní Národním výborem (např. JUDr. Karel Engliš). Jeho úkolem bylo připravit vypsání 4% státní půjčky, tzv. „půjčky národní svobody“. Z jednání vzešla dohoda o podobě půjčky. Ta měla být krátkodobá, splatná v roce 1922 a ve výši jedné miliardy korun. Úrok byl stanoven s ohledem na předpokládané budoucí úvěrové poměry ve výši 4 % a prodejní cena byla 1 % nad nominální hodnotou. Titry, tj. jednotlivé úpisy, měly znít na obnosy po 100 K, 500 K, 1000 K, 5000 K, 10 000 K a 50 000 K.

Půjčka byla koncipována jako veřejná, aby si ji mohly upsat co nejširší vrstvy obyvatel. Její distribuce se ujaly banky sdružené ve Svazu českých bank, v němž se vytvořilo pro tento účel konsorcium bank (později doplněné ještě o tzv. veřejnoprávní banky, zemské a hypoteční). Je obzvláště pozoruhodné, že se bankovní ústavy zřekly nároku na zisk z takovéhoto typu operace a obdržely od Národního výboru pouze odměnu ve výši ¾ %, která jim měla krýt náklady na režii spojenou s prováděním úpisu, zejména výrobu a distribuci upisovacích formulářů.