Vedle přípravy zmocňovacího zákona o kolkování rakousko-uherských bankovek a o majetkové dávce pracoval Vilém Pospíšil na osnově předpisu, který měl zajistit nové měně hodnotné krytí, a to v podobě zlata, stříbra a zahraničních papírových platidel. Namísto původně zamýšlené vyhlášky byl nakonec vydán zákon, který schválilo revoluční národní shromáždění společně se zmocňovacím zákonem 25. února 1919. Ve Sbírce zákonů a nařízení se objevil pod číslem 88 jako zákon „o státní půjčce ve zlatě, stříbře a cizích valutách“.

Na základě zákona byla vláda zmocněna vypsat 4% půjčku ve zlatě, stříbře a cizozemských papírových penězích. Úrok byl stanoven tak, že 3,5 % obdržel upisovatel (vkladatel) a 0,5 % spořitelna, jejímž prostřednictvím došlo k subskripci. Jasným lákadlem pro upisovatele byl příslib, že vyplacení úroku a samotné částky bude provedeno ve složené měně či kovu. Stejně tak jim byly zaručeny výhody v daňové oblasti, přičemž byly tyto hodnoty osvobozeny od dávky z majetku a úroky od daně důchodové. I díky těmto pobídkám skončila půjčka velkým úspěchem, neboť na ni bylo upsáno v pozdějším přepočtu cca 400 milionů korun.

Půjčka byla nevypověditelná po dobu čtyř let. Po jejich uplynutí mohl majitel půjčky požádat o její vyplacení, včetně úroku za celou dobu. Vzhledem ke specifickému charakteru půjčky nebyly na ni vydávány jinak běžné cenné papíry, ale obnosy byly evidovány na vkladních knížkách. K prvním výpovědím docházelo po 1. září 1923 a státní správa ji nakonec plně vypověděla k 15. listopadu 1926.