Mají smysl např. v rodišti připomínaného (Zápotocký v Zákolanech), na bojišti (1866), v rodišti či bydlišti padlého vojáka (pomníky padlých v obcích), na místě oběti života (desky na domech po květnu 1945), destičky před domy, odkud byli odvlečeni Židé během šoa, v místě významného činu oslavovaného (Jakub Krčín z Jelčan na hrázi rybníka Svět v Třeboni).

Výjimečně mají smysl pomníky významu tak říkajíc celostátního (M. J. Hus na Staroměstském náměstí, legionáři pod Emauzy – postavený 1. republikou, zbořený nacisty, obnovený po sametu), nebo nedaleko stojící pomník Fr. Palackého. Např. oba posledně jmenované nemají žádný vztah k místu kde stojí, ale byly komponovány pro toto místo, jsou tam z hlediska městotvorného „správně“, jejich ideový význam je jasný (i když pro někoho třeba s rozdílným znaménkem). Podobně pomníky např. na Karlově náměstí v Praze, na Petříně (na Petříně se „randí“ takž K. H. Mácha a jeho lásky čas zde má své dobré místo), či v parcích a prostranstvích další našich měst.

Ošidné je ovšem stavět pomníky novým „bohům“, politicky konjunkturální, stavěné ze vstřícné předpodesranosti, jak tomu říkal Ludvík Vaculík – za všechny jen všichni ti Stalinové a Leninové a Gottwaldové a další. Co pak s nimi, když stejní lidé, kteří je z oportunismu stavěli, je najednou v rámci osobního překabátění se stejnou horlivostí chtějí odstraňovat? Pokud jsou to umělecké slaboty, není jich líto; a co s těmi, které nejsou zase sochařsky tak mizerné? Jak vidno, jsme my Češi ve stavění hloupých či zbytečných pomníků a pak zase jejich odstraňování docela dobří.