Česko-německé vztahy se prolínají českými dějinami, jsou součástí germanizace střední Evropy, v našem případě střetávání se s českými zájmy. I dnešní vzájemné vztahy mají svůj vývoj, ale i přes mnohá ujištění českých politiků, že máme nejlepší vztahy v dějinách, cítíme, že jde o nevyvážený vztah mezi Německem a Českou republikou. Obdobná politika „cukru a biče je prováděna i vůči dalším, převážně slovanským státům.

Je skutečností, že současná německá politika, zejména po odchodu Velké Británie z EU, diktuje směr evropského vývoje. Postavení Německa vystihuje staré britské přísloví: „Příliš velké pro Evropu, příliš malé pro svět. Roztříštěnost Německa v minulosti způsobila, že svou imperiální politiku začalo uplatňovat v širší míře až od druhé poloviny 19.století…“ Tuto germanizační politiku jsme až příliš často pocítili jako slovanský národ na vlastní kůži. Proto jakékoliv dnešní zlehčování či smířlivost je zradou, či minimálně neúctou k desítkám milionů obětí německých zločinů.

Nelze ani zapomenout na významný podíl sudetoněmecké menšiny na rozbití československého státu včetně zločinů, jichž se dopustili během německé okupace. Jména jejich představitelů Karl Herman Frank a Konrád Henlein se stala symbolem této perzekuce.