Achillovou patou Slovinska je polostátní bankovní sektor, který v předkrizových letech zažil silný příliv zahraničních peněz a nebyl schopen si s nimi jednoduše poradit. Mezi roky 2003 a 2011 se velikost slovinského bankovního sektoru zdvojnásobila a došlo k prudkému nárůstu půjček především do sektoru stavebnictví a realit. Polostátní banky s nízkou úrovní regulace poskytovaly úvěry jako na běžícím pásu a zadluženost v realitním sektoru kvůli tomu podle OECD výrazně narostla - poměr dluhu ke kapitálu se vyšplhal na 315 %. I kvůli tomu teď pochybné úvěry tvoří skoro 20 % HDP a 62 % všech půjček do sektoru realit a stavebnictví má prodlení delší než 90 dní.

A to ještě nebyly provedeny skutečně transparentní a nezávislé zátěžové testy. Ty podle řady pozorovatelů včetně OECD mohou odhalit další shnilá jablíčka v bilancích slovinských bank. Na rozdíl od Kypru mají Slovinci ale v rukávu hned několik trumfů. Nejdůležitější je sama velikost problematického bankovního sektoru. Ta nepřesahuje velikost ekonomiky (HDP), zatímco na Kypru bankovní sektor převyšoval ekonomiku zhruba sedminásobně. Slovinsko také těžko nazvat daňovým rájem nebo pochybným kasinem a k problémům jeho bank by proto Trojka podobně jako v Irsku nebo Španělsku měla být shovívavější. Další výhodou Slovinců je také relativně nízká zadluženost domácností i vládního sektoru, který má na bedrech zatím pouze nevelký veřejný dluh 54 % HDP. Bankovní krize ale i tak může Slovinsku slušně zatopit a dlouhá recese spojená s těžkou dostupností peněz má nakonec potenciál poslat zemi do záchranných sítí Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu.