V té době byly ale důvody stojící za sílou dolaru zcela jiné. Euro-krize dosahovala svého vrcholu a napětí ve španělském a italském bankovním sektoru ohrožovalo samotnou existenci eurozóny. ECB byla nucena reagovat na rychle se rozevírající rozpětí mezi německými výnosy na jedné straně a periferními výnosy na straně druhé de facto neomezenou zárukou za periferie (OMT). Ta v srpnu 2012 obrátila náladu na periferních trzích a zastavila také rychlé zisky amerického dolaru.Dnes není síla dolaru důsledkem krize v eurozóně, ale prostého rozevírání se nůžek mezi výkonem Ameriky a zbytkem vyspělého světa, především pak eurozónou. Díky vylepšujícím se číslům z amerického trhu práce se dostává poprvé za více než osm let v USA do hry zvyšování úrokových sazeb - k tomu v USA naposledy došlo v létě 2006. Na druhé straně v eurozóně dnes šéf ECB Mario Draghi potvrdí zcela opačný směr. Slabá domácí poptávka a inflace nutí ECB k vymýšlení nových možností, jak dostat peníze do ekonomiky. Na rozdíl od roku 2012 tedy síla dolaru a slabost eura není daná panikou a okamžitým strachem z nejčernějších scénářů. Na trzích proto nemusí zdaleka tak lehce dojít k obratu. Éra silného dolaru a levnější ropy se pro tuto chvíli zdá být trvalejším fenoménem.