Jednotný evropský pracovní trh zkrátka nefunguje tak, jak si architekti Evropské unie představovali. V USA je díky skutečně jednotnému pracovnímu trhu a také díky společné rozpočtové politice rozdíl mezi nezaměstnaností v nejsilnějších státech (např. New Hampshire) a nejslabších státech (Nevada) pouhých 6 procentních bodů.

I když jsou evropské periferie velice rozdílné, mají něco společného. Na všech se podobně jako v Řecku podepisuje tvrdě naordinovaná dieta. Všechny periferie od Athén po Madrid za poslední dva roky výrazně snížily schodky běžného účtu platební bilance - to znamená, že klesla celková závislost na zahraničních penězích (i když častokrát deficity vlády zůstávají na vysokých úrovních). Nebylo to ale zadarmo. Rychlé vyrovnání schodků běžného účtu, které často přesahovaly 10 % HDP, vedlo k masivnímu propadu soukromé spotřeby a nárůstu nezaměstnanosti. Zvlášť alarmující je vysoký podíl nezaměstnaných mezi mladými do 25 let, který v Řecku podobně jako ve Španělsku přesahuje 60 %. V Německu přitom mezi mladými lidmi nemá práci pouze 7 % z nich.