Hlavními referenty byli Chargé d´affaires Syrské arabské republiky, Bashar Akbik, velvyslanec Irácké republiky, J.E Walid Hamed Shiltagh, ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta ČR, PaedDr. Hynek Koníček a v neposlední řadě, výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů, Doc. PhDr. Jan Eichler, CSc.
Mezi početnými přítomnými byla celá řada zástupců organizací a jiných států: Azerbajdžán, Irán, Kazachstán, Libanon, Maroko a Palestina. Nejmenuji všechny a prosím o porozumění. Referenti nabídli audienci různé pohledy na příčiny a řešení krize v Syrské arabské republice. Je samozřejmé, že diplomat sdělí veřejnosti jenom to, co je mu dovoleno, a co odpovídá politice státu, který zastupuje. Dělá to řečí a formulacemi, které jsou známé veřejnosti, protože by jinak mluvil do větru a těžko by někdo mohl v diskuzi klást rozumné otázky. Aniž bych hodnotil příspěvky, dovoluji pro čtenáře připomenout humorné označení dětí ze smíšených manželství Sunnitů a Šíitů, Suši, které nabídl Hynek Kmoníček. Zjevnou shodu, že velkým nebezpečím pro Islámský svět a nás v Evropě by bylo vzplanutí inter-islámské války, ke kterému jsem se již dříve jasně vyjádřil, doplnily věcné argumenty a čísla Jana Eichlera. Nevím, zda li se v Paříži, kde probíhá Climate Change Conference (od 30.11. do 11.12.2015) diskutuje a v závěrečné zprávě konference se objeví vliv válek na klima a životní prostředí v Afganistánu, Iráku, Libyi, samozřejmě i v Sýrii a jinde.

Pro srovnání a osvěžení uvádím, že následky bombardování libyjské vodní infrastruktury, kterou vybudoval Muammar Gaddafi lze srovnat s bombardování před 104 lety, o kterém jsem psal v BL na začátku 2011. 1. listopadu 1911, poprvé v historii, došlo k použití vzducholodí a letadel proti obyvatelstvu. Italský pilot shodil několik bomb na oázu u Tripoli ze svého Bleriotu XI. Boje šly dál. Od ledna 1928 bombardovali italští piloti oázy jedovým plynem, nehledě nav roce 1925 podepsaný Ženevský protokol, který zakazoval jeho používání. Tisíce nevinných lidí a zvířat zemřelo na otrávení. To ale není vše, co se dělo: nevypočítavé bombardování neozbrojených nomádů, otrava vodních studní a pramenů, a naprostá ignorace pravidel vedení války (podobná dnešním humanitárním akcím NATO) nemohly dlouho porazit odpor organizovaný charismatickým vůdcem, šejkem Omarem Mukhtarou. Zlom přišel až v roce 1930, devatenáct let po začátku války. Okupanti začali deportovat bezbranné a neozbrojené mladé a staré obyvatelstvo, včetně dětí a nemocných do 15 koncentračních táborů, postavených v poušti, stovky kilometrů od měst a vesnic. Hitler přišel s koncentráky mnohem později…

Proto je potřeba si uvědomit, že ničení životního prostředí válkou představuje v jisté míře genocid. Následky moderní války se totiž projevují mnohem později, na novorozeňatech a úmrtnosti. Již proto by mělo být přinejmenším zakázáno vůdcům takových akcí v minulosti se účastnit pseudodemokratických rituálů o znovuzvolení (například Sarkozy) prezidentem, nebo premiérem státu, který nese plnou odpovědnost za minulá konání.