První tiché riziko. V těchto dnech se mnohým jeví, že protivníci prezidenta Asada nemohou zvítězit. Proto jsme mohli slyšet po telefonním rozhovoru prezidenta Trumpa se svým saudskoarabským protějškem o Trumpově vágním přislíbení bezletových zón nad Sýrií, dokonce i nad Jemenem. Jak toho chce, nebo by mohl prezident Trump dosáhnout, není předmětem příspěvku. Za pozornost ale stojí, že myšlenka bezletových zón se líbí tureckému ministru zahraničí, a že jejich posuzování se účastní Velká Británie. V daném případě proto platí: chceš li s vlky (žíti) býti, musíš s nimi výti. Pro EU a ČR tato varianta odpadá. Oba se rozhodly pro koupi přízně u Turecka. Následky takového chování potenciálně zvětšuji sílu tichého rizika pro oba. Ruská vojenská elita si je vědoma následků takového rizika. Určitě nezapomenula mimo jiné na následky bezletových zón v Libyi a jinde.

Druhé tiché riziko představuje bezprostředně po ukončení návštěvy u prezidenta Trumpa, provedená návštěva premiérky May u tureckého prezidenta Erdogana. Nezastavila se v Berlíně, v Bruselu, ani v Paříži. Neznám, na čem všem se domluvila s prezidentem Trumpem a Erdoganem. Nevím ani, zda nejednali například o alternativní vládě v Sýrii. Představit si to ale mohu. Proč? Protože UK a Turecko mohou vytvořit tandem, který se může integrovat do vznikajícího nového vojensko – politického procesu v USA, včetně NATO, a tím procesy ovlivňovat. Proto se prezident Hollande nechal slyšet. Zatímco NATO mlčí, britský HMS Diamond se prověřuje v Černém moři, při ochraně utajovaných manévrů na Ukrajině. Těch se podle The Daily Mail účastní 650 britských vojáků. Dnes vidíme první následky pozornost odpoutávajícího cvičení: Donbas v krvi, Berlín z toho bolí hlava, neveřejné zasedání RB OSN o Donbasu, extrémní zasedání OBSE. Nic dobrého nevidím pro EU, potenciálně ani pro trvale provokované prezidenty Putina a Trumpa. Proč?

Třetí tiché riziko, obsahující nekončící informačně – psychologickou operaci zaměřenou na de-legitimizaci výsledku voleb a samotného prezidenta Trumpa, je mnohem komplikovanější. Málokdo si uvědomuje, že uvedený proces je ve své podstatě krádež politické a historické subjektivity u amerických občanů. Dnes zveřejňované podrobnosti o referendu a sbírce podpisů v Kalifornii, centru inovací USA, jsou ve své podstatě částí příprav amerického jara, o jehož barvě a případných následcích mám jen mlhavou představu. Přidám – li k uvedenému složitý vztah prezidenta s demokratickou a republikánskou stranou USA, nemohu nevzít v úvahu potenciál a historickou zkušenost Velké Británie, jako impéria, jako již prakticky neexistujícího člena EU, a státu hledajícího svojí roli v novém světovém řádu představitelné budoucnosti. Impéria umírají pomalu. Nejpozději v procesu umírání se spojují tichá rizika v jedno velké a vícerozměrné, jak pro EU, Ruskou federaci, USA, potažmo i Čínu. Jinými slovy: Velká Británie buduje past, do které chce dostat prezidenta Trumpa. Prezident, s pravděpodobností hraničící s jistotou, nebude moci si dovolit se zřeknout nabídky premiérky May, jestliže se ona domluvila na něčem, veřejnosti utajovaném, s prezidentem Erdoganem ohledně NATO, Sýrie a Blízkého východu. Kromě toho si prezident Trump, jako excentrik a narcista nejpozději v této chvíli bude muset uvědomit, minimálně tři věci: a) USA se po Obamově vojensko – diplomatickém fiasku nemohou přímou cestou vrátit na Blízký východ bez pomoci Velké Británie a Turecka, b) byl to minimálně jeden ex – člen britských tajných služeb, který se angažoval v jeho diskreditaci společně s někým z amerických bezpečnostních složek, a c) tzv. zvláštní vztah mezi USA a UK je ideálním bílým koněm pro prosazování amerických zájmů v NATO, na Blízkém východě, včetně Sýrie a současně nejlepším mluvčím těchto zájmů. Na druhé straně to byl ministr zahraničí Boris Johnson, který v rámci své návštěvy ve Washingtonu udělal několik důležitých prohlášení, které nebudu z časových důvodů popisovat, které dnes dostávají plný smysl, a dovolují mi proto si představit další kroky Velké Británie. V tomto kontextu musím hodnotit nejenom analytické schopnosti britské Foreign Office, ale také návštěvu ministra obchodu Velké Británie, Foxa v Hongkongu. Tam se Fox vyjádřil přibližně následovně: Londýn se vydal směrem svobodného obchodování s Hongkongem a jeho mateřskou Čínou. I dnes nemůže být pochyb, že Londýn má kvalitativně lepší vztahy, než má Washington, nejenom s Hongkongem, ale i s Pekingem. Co to prakticky znamená pro EU, nemusím vysvětlovat. Podobně není potřeba vysvětlovat, proč bylo vybráno demokratickou elitou USA Rusko jako hlavní hacker, jako podporovatel a současně sběratel komprimátů na prezidenta Trumpa. Proč se před odstraněním Porošenko vážně zhoršuje situace na Donbasu pomocí válečných zločinů. Proč se testuje reakce na rozmístění OSN vojsk na území Sýrie, nebo proč se objevují zprávy o těžké nemoci Asada. Z uvedeného třetího tichého rizika vyrůstá další, čtvrté.

Předpoklady pro jeho růst existují. Především rozhodne li prezident Putin ustoupit prezidentu Trampovi v rámci boje proti terorismu, s ním spojených bezletových zón a vstupu vojsk OSN na území Sýrie. Nejpozději v této chvíli se objeví na scéně Irán. Ten se nesmíří s vládnutím Asada na omezeném území Sýrie, ani na dobu určitou. Irán může kdykoliv zakázat Rusku přelety letadel, raket s plošnou dráhou doletu apod. Turecko, ve svazku s Velkou Británií, se může rozhodnout začít hrát po svém v Bosporu. Sen o Osmanské říši přece neumřel. Proto jakákoliv změna kvality vztahu Turecko – Irán – Rusko představuje pro EU nekontrolovatelné riziko a pro Rusko komplexní výzvu. Té bude moci čelit například rozhodnutím vstoupit do konfrontace s historickými antagonisty, Tureckem a Velkou Británií, spoléhajících se na NATO a USA. Prezident Putin stojí proto před nelehkou volbou taktiky a operačních prostředků, nejenom co se týče vztahu k USA, EU a NATO. Bude muset rozhodnout a konat nejenom v zájmu Ruské federace, ale i v zájmu nevděčné Evropy.

Prezident Trump si bude muset zhodnotit, jakou cenu má pro něj a USA zvláštní vztah s Velkou Británií. Ta ho pomalu a jistě dostává do situace, kdy bude muset ukázat své opravdové vůdcovské schopnosti, co se týče Donbasu, prezidenta Porošenko a Ukrajiny. Po té, co se týče NATO a EU. Očekávám, že Trumpovo konání bude pokračovat ve stylu úklidu před vlastním prahem a paralelně se objeví na bojišti dva tercety: 1) Made in USA – Made in EU a Made in China, a 2) USD – Euro – Renminbi. Nejpozději v této chvíli poznají slepí a hluší na vlastní kůži hloupost sankcí, opravdovou tvář Velké Británie po brexitu, jako bílého koně s imperiálním snem, a sílu podceňovaného Ruska. Tiché riziko, stejně jako tichá voda, jednomu dává, druhému bere. Komu bude dáno, komu vzato, ať posoudí každý sám pro sebe. Souhlasu netřeba.

Předpokládané složení nové vlády:

předseda vlády: Petr Fiala (ODS), ministr vnitra: Vít Rakušan (STAN), ministr pro místní rozvoj a digitalizaci: Ivan Bartoš (Piráti), ministr zemědělství: Zdeněk Nekula (KDU-ČSL), ministr financí: Zbyněk Stanjura (ODS), ministr zdravotnictví: Vlastimil Válek (TOP09), ministr školství: Petr Gazdík (STAN), ministr práce a sociálních věcí: Marian Jurečka (KDU-ČSL), ministryně obrany: Jana Černochová (ODS), ministr spravedlnosti: Pavel Blažek (ODS), ministr průmyslu a obchodu: Jozef Sikela (BPP), ministr dopravy: Martin Kupka (ODS), ministr zahraničí: Jan Lipavský (Piráti), ministr životního prostředí: Anna Hubáčková (BPP), ministr kultury: Martin Baxa (ODS), ministr pro evropské záležitosti: Mikuláš Bek (BPP), ministr pro legislativu: Michal Šalomoun (BPP), ministryně pro vědu a výzkum: Helena Langšádlová (TOP09).