Výzvu předsedy Evropské komise Junckera, „že my všichni musíme přijímat migrantů mnohem více než doposud“ nebudu hodnotit, protože komu není rady, tomu není pomoci. Napomoci politikům by ale mohla krátká historie ideje nového přistěhovaleckého a integračního zákona SRN, která v těchto dnech „slaví“ 15 let.
Před 15 lety ustanovil tehdejší ministr vnitra SRN Otto Schily (SPD) nadpartajní komisi pod vedením paní Rita Suessmuth (CDU). 21 vážených zástupců průmyslu, vědy, podnikatelů, ale i řemeslníků celý rok diskutovalo o novém přistěhovaleckém zákonu. Ten měl zcela nahradit cizinecký, ve své podstatě „odmítající“ za zákon „vítající“ s občanskými právy. Měl ulehčit azylové procedury (především u uprchlíků ze zón, kde je občanská válka), zvýšit mobilitu pracovních sil a specifikovat kritéria přistěhovalectví bodovým systémem (věk, vzdělání, praxe, kvalifikace a znalosti němčiny). Již tenkrát bylo německým politikům totiž jasné, že od roku 2010 bude v SRN nedostatek kvalifikovaných pracovních sil.
V červenci 2001 byl představen koncept nového zákona. Na 300 stránkách bylo vše poměrně podrobně sepsáno a vysvětleno tak, že vše by mohlo platit i dnes, a být pouze okopírováno a posvěceno novým datem. Ministr Schily dokonce rozšířil název návrhu zákona: Zuwanderungs- und Integrationsgesetz. Proč zákon neuviděl světlo světa a nedošlo k jeho realizaci? Odpověď je jasná, krátká, pro současné politiky typická a poučující.
Zákon měl ukončit studenou válku byrokratů, a to přece nejde. Přímluvy prezidenta Richard von Weizsaecker – že zákon má pro vnitřní politiku podobný význam jako mají smlouvy o sjednocení Německa pro zahraniční politiku, nikdo z politiků nevyslyšel a nepodpořil. Tak přišla hodina kancléřky Merkelové. 22. Března 2002 udeřil blesk ve Spolkové radě a návrh umřel. Ministr Schily se musel spokojit s novým, hubeným zákonem, který vstoupil v sílu 1. Ledna 2005. Diskuze o kvalitě starého návrhu trvá dodnes, vyřešeno není nic, a urychleně se hledá řešení.
Uvádím tuto historku také proto, že migraci lze považovat za objektivní jev, a jako lidské právo. Bude – li migrace omezena, najdou se mnozí, kteří omezení srovnají s narušením práva na osobní volbu. Náš problém je ale v přípravě na velkou migrační vlnu. Tu dnešní lze srovnat s otevíracím akordem ouvertury dlouhé migrační hry, v níž hlavní role mají tzv. národní zájmy velmoci. Protože se především politici nepoučili z historie migrace, která je přímo spojena s otázkou víry a nekonečna, a nepřipravili se na novou migrační vlnu, nerozumíme otevíracímu akordu. Proto nás čeká bída, včetně předsedy EK Junckera. Tu vyřeší za velkou většinu z nás a velké oběti čistý Aperion. O jeho existenci jsme se dověděli posmrtně na přání autora matematického důkazu, Petra Vopěnky, v červnu tohoto roku. Již proto musí ti, kdo chtějí přežít, sami bez politiků a byrokratů typu Juncker, určit „rozumné měřítko“ a „správnou míru.“
Jan Campbell
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
