Fakt, že na informaci o tom, že v souboji o hlavu Fedu zůstala jen výrazná holubice v měnové politice, zareagovaly pozitivně trhy s rizikovými aktivy a především pak akcie, je v celku pochopitelný. Nicméně to, že na stejnou informaci, z níž vyplývá pravděpodobně uvolněnější měnová politika, zareagovaly pozitivně i vládní dluhopisy s dlouhou splatností, již tak intuitivní není. Uvolněnější měnová politika by dnes podle makroekonomických učebnic měla přinést vyšší míru inflace v budoucnu a to rozhodně nemůže být dobrá zpráva pro aktiva nesoucí pevné kupónové platby alias úroky.

Uvažování investorů je však v kontextu současné praxe měnové politiky řady vyspělých zemí daleko pragmatičtější. Trhy v podstatě vůbec nevěří, že bychom se v horizontu pěti až deseti let mohli dočkat výraznější inflace a tak se na ceny dlouhodobých dluhopisů dívají pouze skrze nabídku a poptávku. A v rovině tohoto uvažování je perspektiva, že v čele Fedu usedne holubice výbornou zprávou, neboť novou oblíbenou hračkou centrálních bankéřů jsou nákupy dluhopisů (financované faktickým tiskem peněz). Explicitním cílem je přitom podporovat prostřednictvím nákupů dluhopisů ceny aktiv a tím pomáhat celé ekonomice.

Tento model fungování měnové politiky přitom bude účinný do té doby, dokud bude trh věřit, že inflace v dlouhém období zůstane nízká. Z pohledu dnešních cen dluhopisů je přitom zcela irelevantní, zdali má trh ve svém odhadu budoucí inflace pravdu, anebo trpí klasickou peněžní iluzí.