Teorie “černých labutí”, jež čas od času přilétají na finanční trhy, se tak včera opět naplno zhmotnila před zraky zkoprnělých devizových dealerů. Ani ti nejdéle sloužící veteráni mezi nimi si přitom jistě nevzpomenou na to, že by některá z nejlikvidnějších měn vyspělého světa dokázala během čtvrthodiny posílit o desítky procent. Takový okamžik možná nastal někdy po rozpadu brettonwoodského systému směnných kurzů v průběhu sedmdesátých let 20. století, ale to už na trhu pamatuje opravdu málokdo - tím spíše, že u nás žádný takový ani nebyl.

Včerejší rozhodnutí Švýcarské centrální banky (SNB) samozřejmě přineslo mnoho zajímavých otázek a úvah, ale tou hlavní je: “proč”? Jinak řečeno proč po čtyřech letech bránění franku v posílení s cílem zabránit deflaci přišla tak náhlá rezignace na tuto politiku? Řada převážně keynesiánsky smýšlejících ekonomů v jiných centrálních bankách musí dnes jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, jak mohla SNB takto prudké zpevnění kurzu a tedy i přitvrzení měnových podmínek dopustit. Nejlogičtější vysvětlení může asi spočívat v tom, že Švýcaři tuší, že nová agresivní expanze ECB je za rohem, a že by jim skrze quasi-fixní kurz nezbývalo nic jiného než si ji přes obrovskou akumulaci devizových rezerv “dovézt”.Devizové rezervy SNB již dnes činí přes 80 % švýcarského HDP, přičemž rozjezdem nákupů vládních dluhopisů ze strany ECB by se tento poměr zřejmě dále rychle zvyšoval, což by švýcarskou měnovou politiku brzy dostalo do totálního područí měnové politiky eurozóny. A možná právě na to nebyli Švýcaři, kteří nedávno hlasovali v referendu o zvýšení podílu zlata v rezervách SNB na úkor eura, mentálně připraveni.