Základní problém, který s Řeky zůstává i po berlínské schůzce premiéra Tsiprase, je nesolventnost řeckého státu, který musí spoléhat na velkorysost oficiálních věřitelů (čti států). Ta je však podmíněna tím, že řecká vláda provede ve fiskální oblasti takové změny, které by hypoteticky nasměrovaly veřejné finance na udržitelnou dráhu v okamžiku, kde dojde ze strany Německa a spol. k dalšímu velkému odpuštění řeckého dluhu (připomeňme, že v roce 2002 soukromé banky odpustily Řekům 100 mld. euro). V této věci však nová řecká vláda nejenže nedělá nic, ale dokonce realizuje přesný opak - viz opětovné přijímání propuštěných státních úředníků. Mezitím pak díra v řecké kase narůstá, přičemž Řekové, kteří ve volbách zvolili marxisty, raději pragmaticky vybírají vklady. A tak není divu, že oficiálním řeckým představitelům nezbývá než cestovat po západoevropských metropolích a zkoušet zde vydolovat alespoň miliardu euro či raději dvě, aby bylo doma na starobní penze o pár měsíců déle. V přestávkách pak řecký premiér, ministr financí či zahraničí zavítají zpět do Atén, kde tu a tam utrousí jedovatou slinu na adresu věřitelů, aby si zachovali tvář před domácími voliči. Jestli nějak takováto politika vypadá, tak rozhodně ne jako trvale udržitelná.