Zajímavé přitom je, že míra inflace ani zdaleka na historickém minimu není. Naopak, téměř čtyřprocentní meziroční růst cen značí, že míra inflace se pohybuje nad horním limitem pásma cíleného centrální bankou. Nicméně pravdou je, že zrychlený růst cen byl zapříčiněn admistrativními zásahy (vyšší DPH), resp. růstem cen benzínu a potravin. Ve všech případech jde o položky, na jejichž cenový vývoj má centrální banka jen velmi slabý vliv a tak může zůstat bankovní rada i nadále v klidu. Nicméně, i kdyby se na růstu podílely jiné položky, které by přece jen více zaváněly poptávkovými tlaky, je otázkou, zdali by vzrušení bylo na místě. Globalizace a permanentní hrozba outsourcingu nejen výroby, ale i služeb z východoasijských zemí, učinila přítrž tradiční cenově-mzdové spirále, která roztáčela inflaci v okamžiku, kdy se vyšší inflační očekávání domácností přelily do mezd a následně i do cen. Dnes nic takového nehrozí, přičemž hezkou ukázkou toho, kterak došlo k přerušení vazby mezi inflačními očekáváními a skutečnou inflací, je americká ekonomika. Zde se jednoletá inflační očekávání spotřebitelů (či domácností) dostala nad úroveň šesti procent. Fed ovšem (stejně jako nakonec i ČNB) dobře ví, že se tato pesimistická očekávání nepromítnou do růstu mezd. Naopak, takto vyvolaný propad reálných mezd může mnohé z centrálních bankéřů zavést k úvaze, že dnes dráhé potraviny a benzín jsou vlastně výborným nástrojem pro snížení inflace v budoucnu. Klidně totiž může zaznít argument, že zdražení několika klíčových položek ve spotřebním koš způsobí zhoršení životní úrovně, což nakonec přinese útlum domácí poptávky, a tedy i budoucích inflačních tlaků.

Sečteno a podtženo: nehledě na fakt, že se ceny v ČR tlačí vzhůru a inflace se pohybuje viditelně nad inflačním cílem, lze najít dostatečně pádné důvody, proč by ČNB dosavadní kurz (uvolněné) měnové politiky neměla v dohledné době měnit.