Mýliti se je nejen lidské, jak by již před více než 2000 lety řekl římský filozof Seneca, ale také snadné, což dokazuje i kniha s názvem „Faktomluva, aneb deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět a proč jsou věci lepší, než vypadají“. Za tímto nečekaným „bestsellerem“, jenž se na pulty knihkupectví dostal až po autorově smrti, a který podpořil mimo jiné i Bill Gates (a zařídil všem vysokoškolákům v US elektronickou kopii zdarma) a také bývalý prezident USA Barack Obama stojí (respektive stál) švédský lékař, vědec a především statistik Hans Rosling. Rosling zasvětil svůj život tomu, aby, jak sám s oblibou říkal, „zasypával příkopy“ mezi tím, co je skutečné a mezi tím, o čem si lidé myslí, že je skutečnost. Autor, kterému vzhledem k vážné nemoci knihu pomohl dokončit syn a snacha, položil běžnému vzorku populace (10 tisíc dotázaných) několik „triviálních otázek“, které se nějakým způsobem týkají současného stavu světa (pokud si chcete kvíz vyzkoušet, je stále online ZDE), aby zjistil, že až 80 % dotázaných v testu naprosto propadlo. Drtivá většina těch, kteří si test vyzkoušela, žije v domnění, že svět spěje k záhubě a většina lidí žije pod hranicí chudoby. Objektivní skutečnost je však jiná. Často opomínaným faktem přitom podle Roslinga je, že většina ukazatelů, které svědčí o rozvoji lidského potenciálu v zemích „rozvojového světa“ (sám Rosling toto zjednodušující rozdělení zpochybňuje), se dlouhodobě zlepšuje, ačkoli významné zlepšení těchto ukazatelů v nejchudších zemích světa samozřejmě není otázkou několika let, ale spíše desetiletí. Přesto rozhodně neplatí, že by průměrná doba dožití v těchto zemích byla pouze 50 let nebo že by v chudších částech světa většina dívek nebyla schopna dokončit základní docházku. Proč si to ale podle autora většina dotázaných myslí?

Problémem podle Roslinga není dostatek intelektu dotázaných nebo nedostatek vzdělání či přístupu k informacím, ale způsob, jakým lidská mysl funguje na jedné straně a také způsob jakým pracují moderní média. Člověk si podle Faktomluvy neuvědomuje, že ačkoli má zdánlivě i díky internetu přístup k obrovskému penzu informací, jedná se o informace nějakým způsobem zprostředkované a zpracované, přičemž média mají tendenci se v lepším případě soustředit na určitý úzký výsek problému kvůli zjednodušení, v horším případě se zaměřují se nejen vlivem vlastního subjektivního zkreslení (osobní zkušenosti a preference) na subjektivní příběhy namísto empirických holistických (celostních) dat. Posláním médií není jen informovat, ale také (aby divák nepřepnul) udržet jeho pozornost, to znamená bavit.

Z pohledu médií je tak poutavější a zajímavější věci zábavně ukázat, dát jim tak zvaně tvář než o nich suchopárně hovořit. Často se tak využívá personalizace (zosobnění) zpráv. Reportáž se v takovém případě zaměří na konkrétní případ vybraného člověka, čímž celkový obraz dané záležitosti poněkud ustupuje do pozadí. Proč jsou tedy věci lepší, než vypadají? Média mají podle Roslinga přirozenou tendenci soustředit se na negativní zprávy ne snad pro to, že by se v těchto negativních zprávách tvůrci a moderátoři zpráv nějakým morbidním způsobem vyžívali, ale protože lidská psychika funguje i z hlediska evolučního takovým způsobem, že naši pozornost negativní zprávy přitahují více než ty pozitivní. Čím je to způsobeno? Ten, kdo v historii nežil v permanentním strachu o přežití se nepřipravil na nejhorší a dost pravděpodobně tak třeba v době tuhé zimy nebo velkých povodní zahynul, a nepřispěl tak svým dílem do celkového lidského genofondu, zatímco ten, kdo si dělal zásoby na zimu, shromažďoval potravu a kožešiny nebo stavěl archu se stal potomkem dalších „ustaraných generací“. Člověk je navíc tvorem společenským a napříč historií dlouhou dobu žil v tlupách, kmenech, rodových a jiných společenstvích a v případě blížící se pohromy se o ní navzájem informoval tak, aby zachránil ty, kteří mu byli nejbližší. Člověk si tak v sobě už z podstaty v rámci „genetické výbavy“ nese několik instinktů, které jsou důležité pro přežití, nicméně často zkreslují realitu.

Jak to souvisí se zemědělstvím? I o zemědělství, se podobně jako o všem jiném máme značnou tendenci mýlit, a to nejen s ohledem na způsob, kterým o zemědělství informují některá média, ale také s ohledem na skutečnost, že zatímco v minulosti mělo osobní nezprostředkovanou zkušenost se zemědělství mnohem více lidí než nyní.

Jak tedy vypadají Roslingovy „základní instinkty“, které způsobují, že se o světě mýlíme, a jakou platnost mohou mít v současné debatě o zemědělství? Vzhledem k rozsahu všech deseti mýtů se v této části podíváme na prvních pět instinktů.