Turecko tak sice vyhovělo dlouhodobému tlaku svých spojenců, aby konečně přestalo váhat a přidalo se k protidžihádistické koalici západu a arabských zemí, zároveň se ale k ničemu nezavázalo. To, co může mít praktický dopad, je zaprvé skutečnost, že může poskytnout své území jednotkám jiných států, například spolučlenům Severoatlantické aliance.

A za druhé že prolomilo symbolickou bariéru a přidalo se k ostatním. Neochota Ankary jakkoli se angažovat a dokonce i jeho váhání s lepší ostrahou hranic, přes které se přidávali rekruti k Islámskému státu v Iráku a Sýrii, už budila pozornost. Prezidentu Erdoganovi trvalo celé týdny, než vůbec řekl na adresu Islámského státu něco opravdu kritického. Nyní tedy přinejmenším na papíře Turecko přešlo na stranu nepřátel Islámského státu.

Problematický rys tohoto postupu, připomínajícího tureckou variaci na chytrou horákyni, vystupuje do popředí při pohledu na konkrétní situaci na syrsko-tureckých hranicích. Podél těchto hranic se Islámskému státu podařilo vytvořit takřka souvislý pás pod jeho kontrolou – aniž by s tím Turecko cokoli dělalo.

Jediný bod, který džihádisté v severní Sýrii neovládli, je kurdské město Kobani, kde už několik dní zuří bitva, v níž nepočetní a nedostatečně vyzbrojení kurdští bojovníci čelí mohutnému tlaku Islámského státu, který je vybaven tanky, dělostřelectvem a minomety.