Vztah mezi Izraelem a Německem kdosi nazval podivným přátelstvím a je to označení výstižné. Je to totiž vztah mezi někdejší obětí a vrahem. Je to také vztah dlouhých společných židovsko-německých dějin, velmi intenzivní současné spolupráce a dá se říci, že i vzájemné fascinace. 

O tom všem mají v Německu i Izraeli v těchto dnech důvod hloubat více než obvykle. Uplynulo totiž padesát let od navázání diplomatických vztahů, což si do Berlína přijel připomenout Reuven Rivlin. Ironicky, ale nikoli náhodou patřil současný izraelský prezident před půl století mezi ty, kdo byli proti normalizaci vztahů s Němci.

Otevření ambasád v půli 60. let přitom předcházel rok 1951, kdy západoněmecký premiér Adenauer oficiálně uznal „nevypověditelné zločiny spáchané na židech“ a o rok později podpis dohody o reparacích. 

Dokonce i proti těm byly v Izraeli velké protesty, s tím, že jde o výkupné za něco, co se nedá odčinit, ale převážil pragmatismus mladého státu, který se tak tak držel ekonomicky a vojensky na nohou a argument, že reparace patří obětem.

Ještě i dnes například editorial deníku Jediot Achronot konstatoval, že Izrael odpustil Německu příliš brzy – nejen vzhledem k rozsahu viny, ale i tomu, jak nedostatečné úsilí prý v Německu vyvinuli, aby potrestali viníky.