Schwarzenbergovi příznivci si stěžovali, že byl jejich kandidát svým rivalem vtlačen do úlohy „Trautnberka“ z Krkonošských pohádek. Znamenalo by to, že jsou Češi Zemanovou optikou cosi jako „Kuba, Anče a hajnej“, kteří potřebují Krakonoše, aby se dokázali ozvat? A kdo by byl onou sojkou, která Krakonoše vždy tak ochotně informovala? Jiní by si možná vzpomněli na Rumcajse a jeho protihráče v podobě poněkud zdegenerovaného knížepána. A vůbec vlastně onu plebejskou perspektivu, kterou získáváme od dětství z pohádek. Autor těchto řádek například byl hluboce ovlivněn budovatelskou verzí Ferdy Mravence, kterou v 70. letech zdědil po některém svém předkovi.

Přesto jsem přesvědčen, že dílem, které nejlépe vystihuje stále ještě platného ducha naší doby, je – více než kterékoli jiné dílo – seriál Třicet případů majora Zemana. Tato pohádka pro dospělé dnes znovu běží v televizi. Někdo tvrdí, že je to dobrá detektivka, případně že umí při sledování televize oddělit politiku od zábavy. Já se domnívám, že jde o dílo, které odráží, ale také vytváří určitý obraz světa. Vytváří, protože vedle nevyrovnaných hereckých výkonů a logických nesmyslů se vyznačuje i obrovským kouzlem a téměř mytologickou silou.

Sledování dobrodružství sympatického policisty nemusí změnit náš pohled na únor 1948 nebo srpen 1968, ale přesto ovlivňuje to, v jakých pojmech a s jakými emocemi se díváme na naši minulost a jak konstruujeme naši identitu. Pro tento seriál je charakteristický sklon velmi pečlivě vytvořit jasné a nepřekročitelné dělící čáry, ať v prostoru nebo v myšlenkách.