V našem nedávném příspěvku jsme se zabývali dopadem vysoké zadluženosti soukromého i veřejného sektoru ve vyspělých zemích na účinnost makroekonomických politik jejich centrálních bank a vlád. Vycházeli jsme při tom z údajů o vývoji zadluženosti v několika desetiletích před nástupem pandemie. Nyní se zaměříme na to, jak se do zadluženosti promítla samotná pandemie. Jedním z jejích nejviditelnějších a také nejvíce diskutovaných důsledků je výrazný nárůst veřejného dluhu ve většině zasažených zemí. Vývoji zadluženosti soukromého nefinančního sektoru – domácností a nefinančních podniků – ekonomové věnují mnohem menší pozornost. Vzhledem k tomu, že její rychlý růst ve vyspělých zemích na počátku století byl jednou z hlavních příčin vzniku globální finanční krize, považujeme to za projev opomíjení významu zadluženosti v převládajícím makroekonomickém myšlení.

Ekonomové očekávali, že po globální finační krizi proběhne ve vyspělých zemích proces, který bývá označován za „odpákování“ (deleveraging). Míra zadluženost domácností skutečně citelně poklesla v USA, zatímco v eurozóně pouze mírně (Graf 1a a 1b). U nefinančních podniků z vyspělých ekonomik k plošnému snížení míry zadluženosti nedošlo, v eurozóně naopak dále narostla. A v rozvíjejících se ekonomikách se v dekádě po globální finanční krizi míra zadluženosti domácností i podniků skokově zvýšila. V reakci na výše uvedený vývoj začaly se zvýšenou frekvencí zaznívat varovné hlasy, že v příští globální recesi či krizi si vysoká zadluženost vybere ještě vyšší daň než v letech 2007–2009.

Krize spojená s pandemií se však od „běžných“ ekonomických krizí v mnohém lišila. Obzvláště tím, že významnou část zátěže převzal stát prostřednictvím celé škály podpůrných opatření. Dlouhodobou reakcí soukromých subjektů by přesto mělo být snižování nyní již vysoké zadluženosti, neboť vzhledem k výraznému nárůstu zadluženosti vlád není možné v případě dalších šoků či krizí s tak silnou podporou vlád s jistotou počítat. Zda tak bude soukromý sektor skutečně reagovat, uvidíme až za několik let. Domníváme se však, že současná komunikace centrálních bank i vlád velkých zemí či bloků žádné výraznější podněty pro snižování zadluženosti soukromého nefinančního sektoru nepřináší.

Prozatím samozřejmě nemůžeme vliv pandemie na dlouhobou zadluženost věrohodně odhadovat. Je přirozené, že v průběhu ekonomických či finančních krizí projevujících se silnou recesí dochází k nárůstu její míry měřené poměrem dluhů a příjmů (vyjádřených HDP nebo hrubým disponibilním příjmem). Je to dáno tím, že klesá hodnota jmenovatele tohoto ukazatele, tj. příjmy. Na druhé straně platí, že v recesi jsou poskytovatelé úvěrů i jejich příjemci mnohem opatrnější a celková výše dluhů se běžně příliš nezvyšuje. Jak tomu bylo v dosavadním průběhu pandemie koronaviru? V roce 2020 došlo u domácností i nefinančních podniků k obecnému nárůstu míry zadluženosti (Graf 1a). Nebylo to však jen v důsledku poklesu nominálního HDP, ale i vlivem nárůstu celkového objemu přijatých dluhů (Graf 1b). Nepřekvapivě byl nárůst citelnější u nefinančních podniků, které byly předmětem nižších podpor ze strany státu než domácnosti.

Graf 1a: Globální změny zadluženosti soukromého nefinančního sektoru v poměru k HDP (v p.b.)