Eminence, Excelence, milí spolubratři v biskupské, kněžské a jáhenské službě, drazí řeholníci a řeholnice, sestry a bratři, představitelé ekumény, politického a kulturního života, vážení hosté a především drazí diecezáni, dovolte, abych začal podobnou myšlenkou, s jakou jsem před 30 lety přijímal poslání arcibiskupa olomouckého.

Slavíme mši svatou za církev, za místní církev této diecéze, která dostala nového biskupa. My nejen prosíme za církev, my ji prožíváme. Shromážděni v této starobylé katedrále, zakoušíme radost společenství bratři a sester spojených v Ježíšově jménu. V srdci mi znějí slova svatého Petra: Vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví; nebo Pavla: Jste Boží chrám a bydlí ve vás Boží duch; nebo svatého Jana ve Zjevení: Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovou… a ukázal mi svaté město… jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Zažívat radost z církve znamená zažívat radost z Boha přítomného v církvi, v našem společenství, v nás samých.

Církev jako viditelný chrám Boží, naplněný Duchem Svatým, tajemné Kristovo tělo, složené z nás jako údů a proniknuté Svatým Duchem, je působivé znamení pro svět, je jako svátost, která pomáhá lidem hlouběji se spojit s Bohem i mezi sebou navzájem, jak říká Druhý vatikánský koncil. Posvátná liturgie hovoří o vznešené církvi, městě postaveném na návrší, vidí ji všichni a ona osvěcuje všechny, v ní září Beránek jako nehasnoucí světlo a ozývá se vděčný zpěv blažených…

Teď si snad můžeme připadat jako zamilovaní, kteří se zasnili, a pak pociťují lítost, že realita není tak zářivá. Jistě, církev má plno chyb a dokonce se v ní řeší i skandály. Ale, jak by neměla chyby, když jsem v ní já i vy, lidé chybující a hříšní. Ano, je to pravda, říkáme jako realisté, ale přesto se nebojíme zahledět do krásy církve, abychom dostali chuť a odvahu do budování právě takové podoby církve, jakou ukazuje sám Pán.