Stál jsem na mostě Legií a spolu s davem přihlížejících sledoval Pražský maratón. Přesněji řečeno, čekali jsme, až se objeví první běžci, k čemuž mělo dojít každou chvíli. A opravdu - náhle jsem zaslechl tleskání a povzbuzující výkřiky a uviděl skupinu asi osmi mužů, jak se k nám rychle blíží. Všichni byli černí jak uhel a jejich zpocené tváře se leskly v poledním slunci. Proběhli kolem nás tak rychle, že mě v první chvíli napadlo, že to snad ani nejsou maratónci, ale sprinteři. Za nimi vězela obrovská mezera - žádný z jejich soupeřů nebyl v dohledu.

Neudržel jsem se a obdivně pronesl k muži, stojícímu vedle mě:

"Ti negři jsou fantastičtí běžci, co říkáte?"

Muž se na mě nevěřícně podíval a nevlídně opáčil:

"Prosím?"