Opět ale došlo na úsloví: „podle sebe soudím tebe“. Na scénu přišel islámský náboženský fundamentalismus. Abychom byli spravedliví, nejen islámský, ale na něm je to nejvíce vidět. Od té doby máme o zábavu postaráno, byť záleží na tom, čím se lidé rádi baví. 

Že bude problém, bylo cítit už v době, kdy se Íránu zmocnila islámská revoluce. 1. února roku 1979 se z pařížského exilu vrátil duchovní vůdce Ruholláh Chomejní, později známý jako ajatolláh Chomejní. Lidé si dlouho mysleli, že ajatolláh je jméno. Pak se ovšem objevilo tolik ajatolláhů, že jsme byli vyvedeni z omylu. 

Málokdo čekal, že íránská revoluce dopadne takhle. Dalo se to sice tušit, protože každá revoluce dopadne jinak. V tomto případě trval proces několik let. Na podzim roku 1977 propukly studentské demonstrace, které se další rok rozšířily do celého Teheránu. Opozici tvořilo pestré složení lidí, od levicových aktivistů až po náboženské fundamentalisty. Všichni žádali rezignaci šáha, propuštění politických vězňů a návrat Chomejního z exilu.