Ta půvabná poznámka se mi vybaví snad při každé diskusi o postavení, roli, poslání, budoucnosti médií veřejné služby v českém prostředí. Účastníci, příjemně opojeni vlastní vynalézavostí, končí jednu rundu postřehů, soudů či návrhů a... už je na nich znát, jak se těší, až přijdou s něčím dalším.

Národní reprezentace

Nad jejich – často dosti kuriózními – nápady je ale těžké se bezstarostně bavit. Na to se příliš zásadně dotýkají společensky významné instituce. Troufám si říct, že pro dobrou kondici politického a kulturního života české společnosti instituce klíčové. Organizace poskytující výrobou a vysíláním pořadů službu veřejnosti, tedy tzv. veřejnoprávní média, jsou v současnosti snad jediným celospolečenským komunikačním prostředkem, po němž společnost může s nadějí na úspěch chtít věcně správné, pravdivé, důležité a nepředpojaté zpravodajství, chytré komentáře podložené argumenty, soustavnou péči o národní jazyk a kulturu, zprostředkování významných děl světové kultury, umělecký experiment, vkusnou zábavu... to vše v obsahové, postojové i žánrové rozmanitosti.

Jsou to navíc komunikační prostředky, které mohou spolehlivě a důvěryhodně fungovat ve chvílích krizí, pohrom a stavů ohrožení. A oproti soukromým médiím mají zásadní výhodu – nemajíce majitelů, nemohou se stát nástroji naplňování jejich zájmů (a oběťmi případných střetů těchto zájmů).

Do všech těchto „úkolů" by se měla navíc promítat obecnější společenská funkce médií veřejné služby. Měla by totiž být veřejným prostorem v nejlepším slova smyslu národně reprezentativním. Kde jinde by měl prezident pronášet novoroční projev než v médiu veřejné služby? Kde jinde by měly být přenosy ze sportovních vystoupení národních reprezentací? Z toho nepřímo plyne, že by tato média měla podporovat hodnotovou soudržnost společnosti, pěstovat její kritickou reflexi a vůli ke konsenzu a oslabovat sklon k hystericky prožívané polarizaci postojů, kterou ostatní média podněcují ve snaze udržet si pozornost. Co víc – média veřejné služby nejenže mají, ale i lépe mohou tyto úkoly plnit. Proč? Jsou k tomu vybavena legislativně, ekonomicky i organizačně. Potud teorie. Jak vypadá zelený strom života médií veřejné služby v České republice? 

Smutný start

Na situaci médií veřejné služby se podepsala skutečnost, že se do českého prostředí v 90. letech minulého století de facto rodila za nepříznivých okolností. V západní Evropě totiž probíhal proces oslabování veřejnoprávních médií – cudně zakrývaný heslem tzv. deregulace. V praxi deregulace znamenala otevření prostoru komerčnímu vysílání. Média veřejné služby se dostala do defenzívy. Doktrína neoliberalismu, jak ji rozvíjela například Margaret Thatcherová, neměla totiž pro kolektivní službu založenou na solidárním poplatku a odstíněnou od tržních tlaků sebemenší pochopení. Onen přehlíživý až odmítavý postoj k médiím veřejné služby převzala po roce 1989 i určující část formující se české politické scény. Přesněji politické křídlo vyžívající se v okázalém předvádění neoliberálních postojů a vzývající volný trh jako nejvyšší záruku kvality a spravedlnosti.

Nechtěné dítě?

Média veřejné služby u nás navíc vznikala transformací médií původně státních (jež byla významnou součástí propagandistického aparátu minulého režimu), takže v prvoplánově anti-komunistickém diskurzu bylo snadné jejich postavení problematizovat už jen pouhým odkazem na jejich minulost. Tenhle „dědičný hřích" platil zvláště pro Českou televizi, která na rozdíl od Českého rozhlasu začala vysílat až v roce 1953, a nemohla se tudíž odvolávat k meziválečné tradici či odkazu Pražského povstání 1945. (A dodejme: hlásit se k roku 1968, který lze nepochybně považovat za hvězdnou hodinu tehdejší Československé televize, bylo problematické vzhledem k pohrdavému postoji dominantní části polistopadové politiky k pražskému jaru vůbec.)

Polistopadový vývoj tak zřetelně favorizoval soukromé komerční vysilatele a koncept služby veřejnosti zůstával v českém prostředí dlouho nevyjasněný, bez zřetelné podpory veřejnosti i politické elity. Tato situace se začala pozvolna měnit se sílícím rozčarováním ze společenského vývoje v 90. letech.

Televizní krize na přelomu let 2000 a 2001 spojená se stávkou pracovníků ČT a masovými demonstracemi naznačila, že přibývá těch, kteří si význam médií veřejné služby uvědomují a spatřují v nich naději na věcné a nepředpojaté informování, podporu kulturních hodnot i kultivovanou zábavu. V korupčním prostředí klientského kapitalismu začala být média veřejné služby chápána jako politický a společenský faktor, s nímž se poměrně velká část veřejnosti dokáže ztotožnit jako s hlasem, který ji zastupuje, resp. který by ji mohl zastupovat. Ukázalo se, že koncept médií veřejné služby v českém prostředí přece jen zakořenil. Svědčí o tom mimo jiné i významová krystalizace slova „veřejnoprávní", které má zřetelně pozitivně hodnotící příznak (jak o tom svědčí soudy typu „Tohle nebylo dost veřejnoprávní"). Dnes konotuje „veřejnoprávnost" v českém prostředí kvalitu, spolehlivost, vážnost. Nebo jinými slovy: opak marketingového kalkulu.

K ideálu daleko

Naznačený stav neznamená, že činnosti konkrétních médií veřejné služby, tedy České televize a Českého rozhlasu, není co vytknout, že nemají být předmětem kritiky. Poznámky, které o ČT a nevalné objektivitě jejího zpravodajství v nedávné době pronesl prezident republiky, nejsou sice zjevně podloženy žádným výzkumem, ale stojí za pozornost. Určitá implicitní postojová inklinace se totiž dá ve zpravodajství ČT o konkrétních událostech vysledovat.

A mohl bych o své vůli přidat další kritická pozorování; například nesmyslnou, ale soustavnou podporu výše zmíněné hystericky prožívané polarizace názorových střetů. Přímou volbou prezidenta počínaje a projíždějícím konvojem americké armády konče zpravodajství ČT konstruuje mnohé události ve shodě s komerčními médii jako nesmiřitelné střety fanatiků pro a proti. Místo analýzy argumentace akcentuje emoce, urputnou zaťatost aktérů a jejich sympatizantů. V tomto snažení není ČT sama. Český rozhlas se například „vyznamenal" zcela zbytečnou až trapnou diskusí o konvoji, do které vynalézavě pozval zastánce protikladných postojů pány Jiřího Vyvadila a Pavla Šafra (26. 3. 2015 v 17,05). Jejich postoje byly vyhroceně protikladné, argumenty emocionální a osobní. Moderátorka se zřetelně přikláněla na stranu Pavla Šafra jako zastánce konvoje a naděje na analýzu celé události se rozplynula v záplavě osobních útoků a primitivního „chytání za slovo". Tak média veřejné služby inscenují mediální smrt konsenzu v přímém přenosu. Paradoxně se přitom zaštiťují vyvážeností. Že tato vyváženost nesměřuje k pochopení řešeného problému, natož k pátrání po možnostech jeho řešení, jim uniká. Jen máchají problém v bublající stoce kalných emocí. Hledání konsenzu, vyjednávání kompromisu, empatie, to jsou klíčové postupy vedoucí ke stabilní společnosti. A média veřejné služby by je měla pěstovat.

Kritizovat lze úspěšně i infantilizaci zpráv (opět týž příklad: na konvoji byla pro média zajímavá technika a „hraní na vojáky", tedy kolik nadšenců jim mává, kde vojáci přespí, co budou dělat posádky večer, jak jsou jim sympatická česká děvčata atd.).

Kritizovat, nebo mlčet?

Zcela logicky se teď vnucuje úvaha – nenahráváme kritikou postojům, s nimiž nesouhlasíme? Nepodřezáváme kritikou ČT a ČRo větev samotnému principu médií veřejné služby, byť tuto službu chceme a potřebujeme? Prezident Miloš Zeman, senátor Jan Veleba a někteří další reprezentanti různých stran a uskupení totiž přicházejí s poněkud děsivými řešeními. V jejich záhlaví stojí jasná idea – poškodit, nebo alespoň oslabit hlas médií veřejné služby. Vždyť co jiného se může stát, když se vyslyší návrhy jako: omezme příliv financí do médií veřejné služby, lidé se mohou rozhodnout, že své prostředky pošlou jiným veřejným institucím, popřípadě uzákoňme, že jim bude v případě nějaké újmy ze strany ČT či ČRo koncesionářský poplatek úplně odpuštěn... Tohle ale není postih jen zmíněných vysílatelů! V praxi by to totiž znamenalo podrývání samotného principu veřejné služby jeho finančním oslabením.

A tak nevraživé útoky na ČT a ČRo paradoxně zužují prostor pro věcnou diskusi o budoucnosti tohoto typu služby veřejnosti. Nebýt jich, mohli bychom se například dohadovat o tom, jestli zrovna existence zmíněných dvou organizací je optimálním řešením pro poskytování této služby. Technologická konvergence založená na digitalizaci dat dovoluje i jiná řešení: zřízení jedné organizace, grantový systém s mnoha producenty a jedním vysílatelem/poskytovatelem (vždyť i zpravodajství by šlo dělat „na klíč"...). Je to ale žádoucí? Média veřejné služby by měla být dostupná i pro ty, kteří nemají v kapse chytrý telefon – a rázem jsme u dalšího tématu k úvaze: existence médií veřejné služby má i zřetelný sociální rozměr, neboť vysílání je dostupné i nemajetným, marginalizovaným, sociálně vyloučeným. Mohli bychom ostatně v klidu uvažovat také o tom, co pro nás potřebná služba je a co není. Žijeme v době oslabování národních států, a tak národně reprezentativní funkce těchto médií je možná přežitek (ale možná není). Mohli bychom uvažovat, jakou roli by tato média mohla hrát ve výchově a vzdělávání...

To všechno by bylo užitečné probírat, ale diskuse by musela být uzávorkována jasným a nezpochybňovaným konstatováním, které může vypadat třeba takto: sama tato služba veřejnosti je velmi žádoucí, a to především v poskytování zpravodajství ekonomicky nezávislého na reklamním trhu (a tedy na inzerentech a jejich tlaku), rozvoji myšlenkově nezávislé a (sebe)kritické publicistiky, včetně investigativní, podpoře audiovizuální umělecké tvorby (a možná i nabídce vkusné zábavy).

Pokud na takovém (či podobném) východisku bude panovat shoda, je možné pustit se do kritiky obsahů, míry profesionality, úrovně stávajících médií veřejné služby a do diskusí o tom, jak poskytování veřejné služby nejlépe zajistit.

Zatím je taková diskuse v nedohlednu a aktéři stávajících výpadů proti médiím veřejné služby se už těší, až vystřízliví, jak se zase... vrhnou do další debaty.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami