Pan poslanec vyjádřil přesvědčení, že pakt neobsahuje žádné kvóty, což je dobře, protože, jak sdělil, kvóty nikdy nefungovaly a fungovat nebudou. Velice inovativně prohlásil, že azylové řízení by se mělo v ideálním případě zkrátit, zároveň by se měla posílit obrana vnější hranice EU a rovněž by se mělo tvrdě bojovat proti převaděčům, kteří jsou jedněmi z hlavních strůjců problému. Především bychom se měli snažit, aby se režimy v Africe a na Blízkém východě stabilizovaly a lidé odtamtud nemuseli utíkat.

K tomu dodal, že jinak se tématu „opět chopí populisté, kteří ho zneužijí jako nástroj, jak vyvolávat ve společnosti strach a nenávist, aniž by vlastní strategické řešení nabídli“. Pokud neznáme fakta, může na nás toto vyjádření poslance Bartoška působit téměř státnicky.

Naprosto stejná slova jsem slýchával pět let jako poslanec Evropského parlamentu. Podobně státotvorní lidé, jako pan místopředseda Parlamentu, je omílali stále znova, a začali s tím dokonce ještě dlouhou řadu let před mohutnou vlnou migrace. V Evropském paktu o přistěhovalectví a azylu, který byl přijat v roce 2008, se klade velký důraz na to, že je třeba zpřísnit procedury navrácení nežádoucích osob. Dále je, podle téhož dokumentu, zapotřebí lépe chránit vnější hranice Evropské unie. Ale především je nutno zlepšit spolupráci se zeměmi, odkud migranti přicházejí.