Systém emisních povolenek je poměrně komplikovaný mechanismus, pomocí něhož jsou továrny, letecké společnosti a další producenti CO2 (ale třeba nikoli zemědělci zabývající se živočišnou výrobou, která generuje více CO2 než letecká doprava) povinni platit „pokutu“ za každou vyprodukovanou tunu oxidu uhličitého. Pokud ovšem nespotřebují celou kvótu, kterou mají administrativně přidělenou, mohou přebytečné povolenky prodat. Výše zmíněné „pokuty“ se odvíjí od tržní ceny emisních povolenek a tvůrci systému by si zjevně přáli, aby byla co nejvyšší.
Jenže ošklivý trh rozhodl jinak, takže je dnes pro producenty CO2 nákup potřebných povolenek malou zátěží. Pro společnosti (jako je třeba ČEZ), kterým se naopak podařilo s konkrétní vládou dojednat výhodný příděl, takže jim velké množství povolenek zbylo, je to naopak důvod ke značné nespokojenosti. Evropská komise tedy vymyslela, že se administrativně podstatná část povolenek z trhu stáhne. Pokud vám to připomíná společnou zemědělskou politiku, kde jsou výrobci nuceni vylévat mléko do kanálů, aby ho najednou nebylo příliš a nepoklesly ceny, tak nejste sami…
Odhlédneme-li od základní diskuse, zda je rozumné do snižování emisí CO2 investovat, je dobré si shrnout, jaké dopady by podle Evropské komise funkční (tedy s vysokými cenami) trh s emisními povolenkami měl. Na první pohled je zřejmé snížení konkurenceschopnosti evropského průmyslu (již dnes dušeného vysokými cenami práce a extrémní regulací v řadě směrů), Čína (ale ani Indie, Vietnam či Jižní Korea) emisní povolenky své výrobce nakupovat nenutí. Investice do opatření proti produkci CO2 zároveň omezuje možnost investovat do zefektivnění provozu, výzkumu a vývoje, čímž dále likviduje zbytky konkurenceschopnosti.
Druhým dopadem je zhoršení kvality ovzduší, zejména v problematických oblastech (u nás třeba Ostravsko). Výrobní společnosti místo nákupu moderních strojů a filtračních mechanismů např. proti polétavému prachu PM10, který přímo poškozuje kardiovaskulární a plicní systém, by byly vysokými cenami povolenek tlačeni k usilovnému snižování produkce CO2, který je zcela bezpečný.
Zastánci administrativně vysokých cen emisních povolenek (a naštěstí menšina europoslanců) vyhrožují tím, že ČEZ a Ministerstvo životního prostředí přijdou o miliardy. S vážnou tváří tvrdit, že by pro občany byla výhodnější vyšší cena elektřiny kvůli lepšímu hospodářskému výsledku ČEZu a tedy vyšším dividendám do státního rozpočtu, je typickou ilustrací pořekadla, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr. A že nebude mít MŽP dost peněz na dotační programy? Možná je to příležitost se konečně zamyslet, ve kterých (a zda vůbec v nějakých) oblastech má smysl dotace poskytovat a kde přinesou více škody, než užitku. Úspěšnost ministra se totiž neměří v miliardách, které zvládl utratit…
Jan Klusáček
Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Pracoval jako poradce ministra, ředitel kabinetu a ředitel odboru legislativy Ministerstva zdravotnictví. V současné době působí jako konzultant. Prezentuje zde pouze své soukromé názory, nikoli stanoviska svého zaměstnavatele.
Vyšlo na serveru pravybreh.cz, publikováno se svolenám vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
