Nezřízené nadšení je však minimálně předčasné a šampaňské bych nad výsledkem krize na Ukrajině neotevíral už vůbec. Jistě, díky souběhu šťastných okolností (zejm. pokles cen ropy v důsledku nárůstu těžby frakováním v USA a zpomalení ekonomického růstu, tedy i poptávky, v Číně) s uvalením ekonomických sankcí na Ruskou federaci ze strany USA a EU se podařilo dosáhnout situace, kdy by ruský prezident i vláda měli věnovat maximální pozornost ekonomické stabilizaci, místo úvah o vytváření nárazníkových států mezi RF a NATO.

To ale zdaleka neznamená, že skutečně v horizontu měsíců dojde k tomu, co evropští a američtí představitelé chtějí, tj. k návratu jednotné Ukrajiny v hranicích z ledna 2014 pouze s tím rozdílem, že prezident a vláda budou podstatně více nakloněni její prozápadní orientaci. Naopak, tento scénář se nejeví o nic více pravděpodobný dnes než v říjnu, kdy se za 100 rublů dalo pořídit 55 Kč (dnes asi 30 Kč). Dobrovolná změna Putinova konfrontačního přístupu je jen těžko představitelná, ztratil by tím totiž aureolu síly, kterou dlouhodobě buduje, ale zejména popřel všechno, co za poslední roky ve vztahu k Ukrajině a Západu podnikl.