Jenže to je, mírně řečeno, zásadní a velmi nebezpečný omyl. Vladimír Putin za půl druhého desetiletí své autoritářské vlády v Rusku ani jednou neprokázal vůli nezištně spolupracovat se Západem na boji proti islámskému terorismu. Naopak, kdykoli měl tu možnost, v rámci snahy o utužení postsovětské sféry vlivu házel západním státům klacky pod nohy.
Chcete příklady? Afghánistán pod vládou Talibanu byl silnou a relativně bezpečnou základnou pro v té době nejsilnější islámskou teroristickou skupinu Al-Káida. Když na přelomu let 2001 a 2002 americké ozbrojené síly ve spolupráci s místními skupinami nepřátelskými vůči Talibanu islamisty (alespoň dočasně) porazily, Rusko se ještě tvářilo, že USA podporuje (i když spíše slovně než prakticky). Působení spojeneckých vojáků v Afghánistánu však samozřejmě znamenalo i nutnost realizovat i komplikované logistické operace. Pozemní zásobování je v afghánském terénu náročné a s rostoucí aktivitou Talibanu a dalších povstaleckých skupin i nebezpečné. Již v roce 2001 si tedy USA pronajaly za nemalý peníz letecké základny v Kyrgyzstánu a Uzbekistánu, aby měly kde v relativním bezpečí přistávat transportní letadla (třeba i na cestě s českými vojáky).
S tím se ovšem Putin nemohl smířit. Americké základny na území SSSR? No fuj! Jakoby nestačilo, že pobaltské státy vstoupily do NATO. V roce 2005 uspěl Putin v Uzbekistánu, kyrgyzskou základnu v Manasu se Američanům nakonec (byť za cenu miliardových (USD) faktických úplatků vládcům této jinak chudé středoasijské země) podařilo udržet až do letošního roku. Vladimír Putin jistě mohl nechat Američany na pokoji jako symbol boje proti společnému nepříteli, ušetřil by si námahu i celkem dost peněz.
Jiný výborný příklad je Írán. Hlavní sponzor Hizballáhu, Hamasu a Asadova režimu dlouhodobě vyvíjí technologie, pro něž je jediným logickým využitím výroba jaderné zbraně. Západní státy (vč. ČR) dlouhodobě odmítají dodávat Íránu jakékoli technologie využitelné pro jaderné obohacování. Obavy z jaderné zbraně v rukou nevypočitatelných ajatolláhů ovšem nijak nebránily Rusku, aby dostavělo jadernou elektrárnu v Búšehru (původně rozestavěnou ještě za šáhova panování německými firmami). Pravda, původní smlouva byla uzavřena ještě v polovině 90. let, ale hlavní část dostavby spadá už do období vlády Vladimíra Putina. Podobně Rusko vystupuje i při současných jednáních o íránském jaderném programu. Kde USA a EU na Írán vyvíjejí tlak, Rusko a Čína ho brání. Proto také neexistuje účinná rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která by zavazovala Írán k podvolení se inspekcím Mezinárodní agentury pro jadernou energii pod hrozbou užití síly.
Neexistuje žádný případ, kdy by Rusko nasadilo sílu proti islámským bojovníkům, s výjimkou násilného podrobení si Čečenska na samém počátku Putinovy vlády. Tam ovšem nešlo ani tak o boj proti radikálnímu islámu, jako spíš o upevnění vlády nad vzpurnou provincií. Bylo by vhodné si konečně přiznat, že teorie o Putinovi jako hrázi proti islamistům nejsou založeny na faktech, ale spíše na přáních najít si mocné dubisko, k němuž se ve chvíli krize můžeme přimknout. Skutečná obrana proti Islámskému státu však jako obvykle bude ležet na bedrech NATO, tedy i našich a naší armády. Měli bychom začít velmi vážně uvažovat o tom, jak se Češi do tohoto boje zapojí.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
