Po roce 1968 se v StB kradlo sice mnohem více než před vstupem vojsk, ale s určitou nadsázkou se dá konstatovat, že to bylo v určité toleranci. Je třeba si uvědomit, že se kradlo ve všech organizačních složkách státu a státních podnicích. Za bolševika bylo poměrně rozšířené heslo „kdo nekrade, alespoň hodinu, tak okrádá svojí rodinu“. Tímto heslem se určitě řídila i celá řada příslušníků StB.

Práce u StB byla určitým vrcholem kariéry pro příslušníky bezpečnostních složek v dobách nesvobody. StB prošla za dobu svého působení velkou personální obměnou. Profil příslušníka StB z padesátých let se rozhodně nedá srovnávat s tím z období šedesátých let a později těch normalizačních. Zjednodušeně se dá říci, že od poblázněných odbojářů z květnových dnů roku 1945 k profesionálům z let šedesátých až ke kariéristům z dob normalizace.

StB vykazovala všechny tradiční znaky zpravodajské služby, která ovšem fungovala v době totalitního režimu. Včera večer jsem v televizi zaznamenal vyjádření bývalého důstojníka StB, který řekl, „viděli jste udělat agenta v restauraci“. Toto prohlášení má znaky účelové dezinformace. V archivních materiálech je možno dohledat celou řadu míst, kde docházelo k podpisům spolupráce. Restaurace nebyla žádnou výjimkou. Pro určité doplnění je třeba uvést, že se nemohlo jednat o žádnou náhodnou restauraci. Jednalo se o prostředí, které bylo ošetřeno operativní technikou (u celé řady podpisů byla provedena fotodokumentace nebo jiná vhodná forma záznamu). V objektu pracoval prověřený personál nebo samotní agenti. K podpisům spolupráce se dále využíval konspirační byt, osobní návštěva na pracovišti, v domácnosti, motorová vozidla, služební cesta, dovolená atd. Velice záleželo na kvalitě získávaného agenta a na možnostech řídících důstojníků.

Pro úplnost můžeme říci, že každá schůzka s agentem se dopředu nahlašovala a byl o ní zpracován záznam. Jedná se o dlouholetou praxi, která slouží k zajištění bezpečnosti operativce, vytváří přehled o jeho práci a zároveň slouží jako podklad pro inspekční orgány samotné služby. Samotný spis agenta prochází za dobu své existence celou řadou kontrol. Některé informace se prověřují křížem a jiné se musí potkat i v jiných spisech, ke kterým nemá přístup řídící důstojník nebo jeho náčelník. Zpravodajská hra je v tomto případě téměř vyloučená.

Je třeba rozlišovat několik věcí. Skutečností může být, že si někdo dá do vyúčtování „vylepšenou“ účtenku za občerstvení nebo ubytování, ale vymyslet si svého agenta a dlouhá léta na něj vést fiktivní spis, tak tomu nemůže věřit ani člověk trpící dlouhodobou virózou.

Historická pravda dnes nikoho nezajímá.