Já sám jsem někdy rád, že jsem slovenské společnosti ušetřen – to když vzpomenu na pana Mečiara neblahé paměti či pana Fica dnes, nebo když se dočtu, jak na slovenské ministerstvo obrany chodí dopisy od občanů s oznámením o neochotě bránit zemi (v Polsku, kde se formují dobrovolnické jednotky, musejí vyloženě zírat...). Ostatně, něco divného tam být musí, když je tolik šikovných Slováků v České republice – opačně to myslím neplatí. Možná za chvíli zjistíme, zda důvod spočívá pouze v ekonomice nebo ne, neboť Slovensko se na nás po této stránce již definitivně dotáhlo. A i ve svém okolí jsem už zaznamenal některé „návraty“...

Jenže daleko častěji se přes hranici dívám se značným zájmem a někdy i s obdivem. Svého času jsem až záviděl vládu M. Dzurindy zejména za odvahu pustit se do reformy penzijního systému. Dnes s respektem sleduji aktivity Konzervatívneho inštitútu M. R. Štefánika, obdivuji desítky tisíc lidí na Pochodu pro život a v neposlední řadě opravdu smekám, když si uvědomím, že otázky nastolené nedávným referendem jsou v České republice vnímány většinovou společností jako „nejtemnější středověk“. Musím se v takové chvíli přiznat, že Slováky chápu, že to s námi nemohli vydržet.