Co se ale určitě nezmění, to jsou stále opakované útoky na prezidenta Zemana a jeho spolupracovníky. Urážky, nadávky, přání toho nejhoršího, dokonce i smrti a obviňování z velezrady od „správných demokratů, umělců, novinářů a některých politiků, zejména senátorů“ nebudou brát konce. O tom se může každý přesvědčit už od ledna.

Připomínka výročí začala už v lednu, kdy se před padesáti lety upálil Jan Palach. Tehdy, jako dvacetiletý, jsem tuto událost se svými přáteli, vesměs středo a vysokoškoláky prožívali velmi intenzivně. Bohužel, s přibývajícími roky se ukázalo, že jeho smrt byla zbytečná. Na dalším vývoji fakticky nic nezměnila. Ještě v srpnu roku 1969, u příležitosti vstupu vojsk došlo k demonstracím a protestům, které režim potlačil a v dalších letech už byla normalizace v plném proudu a všechny události roku 1968 a 1969 pomalu, na dvacet let, zůstaly jen ve vzpomínkách účastníků a pamětníků. To samozřejmě nic nemění na tom, s úctou si vzpomenout na absolutní oběť, kterou  Palach a jeho následovníci přinesli.