Jan Patočka ve své filozofii apeloval na překonání a zbavení se strachu, i když je jistě otázkou, zda filozofickým odůvodněním či nalezením filozofické podstaty konání lze překonat slabé „vlohy k odvaze“, které jsou asi dány především geneticky a výchovou.

Václav Havel zase ve své nejslavnější a nejdůležitější eseji Moc bezmocných mimo jiné vysvětluje, jak by se zelinář – jenom proto, že by případně nevyvěsil plakát ke komunistickému výročí a nepřipojil se jako jeden z desetitisíců k prázdnému a bezobsažnému rituálu – stal pro mnoho lidí příkladem či de facto mravním lídrem.

Papež také vyzýval k tomu, aby se lidé zbavili strachu, aby se nebáli, a když to říkal polsky, bylo jasné, že apeluje na Poláky, aby se nebáli čelit komunistickému režimu.

To, že se papežem stal Polák a takto k Polákům jasně mluvil, se podle Tomáše Halíka stalo čímsi jako Stalingradem studené války. Od té doby začínal být komunismus na postupném ústupu, i když to jistě více než 10 let do jeho pádu trvalo. Tolik Halík.

Kromě genetiky výchovy je odvaha a vůle k protestu, kritice či solidaritě také vektorem atmosféry ve společnosti a je jistě otázkou, jak jsme na tom dnes s naší ochotou mluvit pravdu, vyjadřovat se otevřeně a kriticky, bránit nespravedlnostem když nám to svědomí velí, poukazovat na to či ono, nebo si na to či ono stěžovat.