Jan Patočka ve své filozofii apeloval na překonání a zbavení se strachu, i když je jistě otázkou, zda filozofickým odůvodněním či nalezením filozofické podstaty konání lze překonat slabé „vlohy k odvaze“, které jsou asi dány především geneticky a výchovou.
Václav Havel zase ve své nejslavnější a nejdůležitější eseji Moc bezmocných mimo jiné vysvětluje, jak by se zelinář – jenom proto, že by případně nevyvěsil plakát ke komunistickému výročí a nepřipojil se jako jeden z desetitisíců k prázdnému a bezobsažnému rituálu – stal pro mnoho lidí příkladem či de facto mravním lídrem.
Papež také vyzýval k tomu, aby se lidé zbavili strachu, aby se nebáli, a když to říkal polsky, bylo jasné, že apeluje na Poláky, aby se nebáli čelit komunistickému režimu.
To, že se papežem stal Polák a takto k Polákům jasně mluvil, se podle Tomáše Halíka stalo čímsi jako Stalingradem studené války. Od té doby začínal být komunismus na postupném ústupu, i když to jistě více než 10 let do jeho pádu trvalo. Tolik Halík.
Kromě genetiky výchovy je odvaha a vůle k protestu, kritice či solidaritě také vektorem atmosféry ve společnosti a je jistě otázkou, jak jsme na tom dnes s naší ochotou mluvit pravdu, vyjadřovat se otevřeně a kriticky, bránit nespravedlnostem když nám to svědomí velí, poukazovat na to či ono, nebo si na to či ono stěžovat.
Jsme vnitřně svobodnější a odvážnější, protože je svoboda a demokracie, nebo jsme pořád stejní, staráme se o své živobytíčko a bramboračku a pouze se změnily vnější podmínky?
Kdo z nás pracuje či pracoval v korporaci nebo třeba na úřadě, v ústavu i státním podniku apod., dobře si asi všiml dvou věcí. Vyprázdněný, bezobsažný, nicneříkající, rituální jazyk stále převládá, jenom to už není jazyk komunismu, ale jazyk manažerských příruček.
Havel období Zahradní slavnosti by si ale většinou zoufal stejně, možná víc. Do manažerských a vedoucích postů se stále vybírá často, či možná především podle schopnosti ovládat hladký, nicneříkající newspeak.
A druhá věc je, kolikrát jsme slyšeli třeba obrat: Já mám hypotéku, já tohle na poradě nebo na schůzi neřeknu, řekni to ty nebo ať to raději řekne někdo jiný. Kolikrát jsme svědky toho, že někdo vám řekne něco do očí a zajde za roh a řekne k téže věci někomu jinému pravý opak.
Osobně jsem se ještě nevypořádal s odpovědí na otázku, zda je tohle bezpáteřní či vyplašené chování a jednání a jeho vysoký výskyt dědictvím komunistické normalizace, jestli je na něm něco českého nebo jestli je vlastní lidskému druhu.
Zeptal jsem se na to profesora Halíka a odpovědí mi bylo, že stále mezi námi straší homo sovieticus, zvláštní případ člověka, který se do ničeho neplete, o nic se nezajímá, nic neriskuje, nevyčuhuje apod.
Opět konec vstupu Halíka. Tahle jednoduché to ale není. V sérii o undergroundu, v zajímavém díle věnovaném ranému Milanu Knížákovi 60. a 70. let umělec praví, že rozdíl mezi tehdejší a dnešní dobou je v tom, že kdo se dnes chce na všechno vykašlat, tak to dnes bez postihu může udělat, ale za komunismu ne, v tom je ten rozdíl doby zásadní.
Do velké míry to tak je. Komu se nelíbí nesvobodné jednání a mluvení v české korporaci, ať to zkusí v zahraniční, komu se nelíbí ve firmě, může zkusit podnikat a být svým pánem, kdo nechce podnikat, ať zkusí být umělec nebo akademik, a komu se nelíbí ani to, ať to zkusí jinde v Evropě nebo ať třeba „odjede do Austrálie“, jak nedávno pravil v dokumentárním filmu o bývalých premiérech Mirek Topolánek.
Kdo nechce pracovat, ať třeba spekuluje na burze. A korporaci, která trestá za svobodně projevený kritický názor, dříve nebo později svobodný trh taky potrestá.
Velkou odvahu adekvátní dnešní době projevili nedávno například novináři ze slovenského deníku SME, kteří nechtějí pracovat pro finanční skupinu Penta, hypotéka nehypotéka. To je příkladná odvaha dnešní doby!
Pokud je ale tomu tak, že ochotu lidí mluvit a chovat se svobodně v dnešní době přeci jen ovlivňuje sociální úzkost, je to pro morální filozofy a sociology velké téma, které by měli důkladně mapovat.
Disident za komunismu riskoval vězení, což je to hlavní, ale sociální riziko svobodného a nekonformního jednání bylo přeci jen relativně nízké: Chodit do práce se ze zákona muselo (takže nějakou člověk přes různé „buzerace“ a drobné ústrky sehnal vždycky), neexistovala nezaměstnanost, nájem tvořil dvacetinu čistého příjmu, nebyly hypotéky a neexistovaly ani exekuce, ani exekutoři.
Zajímat se o tohle, je téma pro filozofy dnešní doby. Patočka ani Havel nestačí na všechno.
Být disident byla také povaha. Jsou to většinou lidé rebelující, nekonformní a nepřizpůsobiví, a ti to mají těžké v každé době.
Dnešní doba odpůrce komunismu oceňuje. Mnozí z nich by ale narazili i v dnešní době. Důsledky by ale nesli pouze sociální, vyznamenání od státu by nikdy nedostali.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
