V české polistopadové politice bohužel platí, že se nepravděpodobné a extrémní scénáře uskutečňují příliš často. Kdo třeba skutečně věřil, že v roce 1998 uzavřou Zeman a Klaus opoziční smlouvu či skrytou velkou koalici a rozdělí si moc? Kdo skutečně věřil, že se Václav Klaus za pomoci KSČM stane prezidentem? A kdo ještě před rokem věřil, že se může Miloš Zeman stát hlavou státu?

Scénáře na hraně konspirativní teorie mohou být někdy užitečné v tom, že pomohou veřejnosti být jaksi ve střehu.

Když jsem však viděl, jak včera Václav Klaus zamířil na ideový kongres ODS a když pořád slyším úvahy o tom, že by se mohl stát znovu předsedou ODS, napadlo mne. Není to ďábelský scénář? Zemanovi totiž možná vůbec nevadí chovat se pro část veřejnosti zcela nepřijatelně: jako opilec či člověk útočící na akademické svobody. Prezidentem přece je a zůstane. Leckdo bude slyšet na obavy z mohutného nástupu levice (spojení Zeman-ČSSD), amnestie bude brzy zapomenuta a leckdo může slyšet na to, že Zemana a nástup levice dokáže přeci jen zastavit jenom Václav Klaus. Ten se před volbami může stát lídrem ODS a bude se Zemanem zdánlivě bojovat: proti nástupu levice, proti evropanství, proti evropské vlajce na Hradě, proti státním investicím, proti keynesiánství. Po volbách se oba dohodnou: odstaví TOP09 a Bohuslava Sobotku a uzavřou zase nějakou oposmlouvu či velkou koalici. 

Nezapomínejme, že Klaus i Zeman jsou do sebe vlastně zamilování, jsou uštknutí tím obrazem souboje titánů, jak oni dva rádi chápou sebe sama. Jsou na sebe zvyklí a umějí se v praktických věcech dohodnout.