Za prvé se jedná o rozpočet, jehož nejen kostra, ale celá struktura je připravena ještě úředníky pracujícími pod bývalým ministrem Kalouskem. O tom, jestli se ubere pár miliard korun dopravě nebo naopak přidá, se ministři ještě dohodnou. Všichni resortní ministři mají nadsazené požadavky, ale to mají ministři každý rok i v politických vládách. Nic zvláštního - nějak se to doladí. Jsme v EU a tříprocentní maastrichtský schodek je nedotknutelný – to potvrdil i ministr financí Jan Fischer. České veřejné finance patří v rámci EU mezi zdravější, žádná apokalypsa na obzoru není. Tato vláda za tři měsíce končí a nic jiného „prorůstového“ než pár miliard pro zelenou úsporám nebo nějakou dividendu navíc z Lesů ČR nevymyslí. Po volbách tu bude zemanovská levicová většina a rozpočet jistě parlamentem projde.

Pro Českou republiku jsou podstatné jiné věci. Máme za sebou pět let z hlediska ekonomického růstu nejhorších výsledků v regionu a žádné velké pozitivní expektace na obzoru. Jediné, co se v posledních měsících mírně vzpamatovává je export a to v závislosti na obnovení mírného růstu v Německu a eurozóně. Jenže tenhle nový mírný růst vývozu se bohužel opírá o pokles reálných mezd. Pokud lidé chtějí v montovnách práci, musí si mnohdy nechat snížit mzdy. To ale bude mít vliv na domácí poptávku a ta nás může do recese stáhnout zpátky. Investice firem i vlády dramaticky klesají, drastický propad stavebnictví pokračuje.

Byly tu dva motory úspěšného růstu prvních osmi let minulé dekády. Konec bankovního socialismu v podobě zdravě zprivatizovaných bank a investiční pobídky. To první zůstává, to druhé se vyčerpalo.