Centrální banky mají ve svém statutu buď udržení stabilně velmi mírně stoupající cenové hladiny (za tu se tč. považuje inflace ve výši jedna až tři procenta), nebo dokonce přímo podporu ekonomiky, toho se ale dosahuje vlastně stejným způsobem – tj. velmi mírným růstem cenové hladiny. Toto paradigma se zatím nepodařilo překonat; nyní to čerstvě zkouší Švýcarsko a zatím nikdo neví, jak to tam dopadne.

Zvyšování cenové hladiny je však nepřirozené. Přirozená dokonce není ani neměnná cenová hladina, přirozená je deflace: v důsledku technického pokroku dokážeme vyrobit více zboží za méně peněz. A tak je třeba v případě současných hospodářských potíží, kdy regulace pomocí úrokových sazeb centrálních bank k vyrovnání technologického pokroku nestačí, rozjet inflaci uměle, a hledá se k tomu cesta s co nejméně škodlivými dopady, tedy mmj. která pokud možno nikoho neznevýhodní.

Tisk nekrytých peněz (tj. jejich rozdávání vybraným šťastlivcům) by byl tou nejhorší cestou: zvýhodňují se tak ti, kterým se tyto peníze dostanou do rukou jako prvním (většinou všichni příjemci jakýchkoliv plateb od státu, tj. kontraktoři státních zakázek, státní zaměstnanci a příjemci dávek a dotací). Navíc, když se to přežene, těžko se s tím pak něco dělá (nekryté peníze nelze stáhnout z oběhu). Pokud by k tomu mělo dojít, teoreticky nejčistčím způsobem by bylo poměrně často uváděné „rovnoměrné rozhazování peněz z vrtulníku”.