Je to k nevíře, ale dokud se nezmění přístup k financím, nemůže nastat změna v sociální politice, nedojde ke zrušení zbrojního průmyslu, nemůže nastat obroda zdravotního, důchodového, průmyslového a jiného systému, na který si můžeme vzpomenout a každý si může doplnit, dle libosti.

Sankce, které nyní jsou na nepohodlné státy uplatňovány, mohou působit, jako startovní impulz. A nemusí to hodně bolet. Stačí využít dané příležitosti a spojit svá úsilí a začít vyjednávat o podmínkách, jejich uskutečňování a dohod o spolupráci. Sankce totiž nejsou plošně všude stejně uplatňována a někde, jak se zdá, ani nefungují a neplní své původní zadání. Stojíme před otázkou, proč by nemohli právě postižené státy spolu jednat a tím vypálit rybník těm, kteří se pokládají za četníky světa? Jak potom by asi jejich sankce dále pokračovali? Myslím si, že by ztratili svůj význam a byly by zbytečné.

Popud ovšem může vzejít popud jen od silného a nebojácného státu, který může se i bránit v případě, že dojde ke konfliktu mezi vyhlašovateli a postiženými, zbývá otázka, jaký stát vůbec může se změnami přijít. Silný stát si může tento přepych totiž dovolit, ale i za cenu vlastních prvotních ztrát (pokud je tomu nakloněn a ochotný riziko podstoupit)a pak pochopitelně i vyžadovat určité ústupky, či pravidla hry.

Ale nebylo to již i dříve v poválečném uspořádání světa? Jak se liší dnešní doba v neustálém napětí vyvolání války, proti minulosti? Záleží hodně na způsobu spolupráce a zajištění pro svůj konkrétní stát autonomii a nezávislost v diplomacii, míru i bezpečnosti. Jsem přesvědčený, že nastal čas, kdy je možné se k problému postavit čelem a vyřešit jej čestně, bez velkých starostí o svou budoucnost, v závislosti na historických pramenech onoho národa. USA nám dokázali, co dokáží a jak si představují svou nadvládu. A upřímně, moc svobodně to nevypadá. Představy nejsou praxí.