Vlastně téměř každý je zřejmě vývojem posledních dní překvapen. „Rybáři z Reykjavíku“ se poctivým tréninkem připravili na fyzický boj, nacvičili pár fint a herních situací, například na téma kterak využít schopnosti jistého jejich hráče házet hodně dlouhé auty. Hráli… a vyhráli. Miliardové anglické hvězdy byly k smíchu. Trenér se veřejně zostudil.

Nad principy odměňování v populárních sportech se přitom nijak nepozastavuji. Dokáže-li jakási parta slavných bojovníků svým výkonem na trávníku, ledě nebo nějaké dráze, přitáhnout, dejme tomu jednou dvakrát každý týden, padesát či osmdesát tisíc lidiček, platících za vstupenku bratru desítky až stovky dolarů, liber, eur, může se sesbíraný měšec jevit dostatečně hlubokým pro všechny. Také sem pochopitelně přisypou – a ne málo – různí reklamní partneři, televizní stanice a tak podobně. Tyhlety prachy by tady prostě nebyly, nebýt oněch populárních sportovních gladiátorů, otevírajících divácké portmonky a v rámci pravidel daného businessu přitahujících na sebe pozornost: „Ave Caesar, jdoucí na smrt chtějí svůj podíl!“ – Ehm, no, „jdoucí na smrt“ už zrovna ne, ale uznejme, sportovec si dokáže udržet výkonnost nejvýš do pětatřiceti, čtyřiceti let a potom bývá zdravotně (a ekonomicky) „mimo“.

Vlastně téměř každý je zřejmě vývojem posledních dní překvapen. Británie je známa jako finanční centrum, což v překladu do lidštiny značí místo, kde – řečeno s mírnou nadsázkou – se ohromné peníze vydělávají ne tím, že děláte, tvoříte a podnikáte, nýbrž jen proto, že sedíte jaksi „u pák koncentrované ekonomické moci“ a sledujete, kterak vám to hezky sype. Můžeme diskutovat, jestli tyhle příjmy jsou morálnější a etičtější, než ohromující výplaty slavných fotbalových gladiátorů, ale to bychom se daleko nedostali. Rozčilovat se nad „zlým kapitalismem“ nemá smysl, neboť toto nemá s kapitalismem mnoho společného. Vždyť už dávný pračlověk A, vlastnící útulnou jeskyni C, přišel na inovativní myšlenku, že by mohl ve své díře nechat bydlet pana B s rodinou, ovšem za podmínky, že B bude platit nájem ve formě mamutích kýt, aby se A mohl jenom válet a opékati si uvedenou stravu, získanou aktuálně bez námahy, toliko využitím kdysi dříve získané moci nad zhodnotitelným statkem C. A tak podobně.

Užívání moci nad čímsi a nad kýmsi patří k lidstvu od samotných jeho počátků a je takto nikoli nějakou marxistoidní formou společenského systému v jakési prý jeho vývojové etapě, alébrž prostě produktem lidského mozku s jeho chytrostí. Nerovnost k tomu patří, protože jeskyní nikdy nebude dost pro všechny, navíc v zájmu ekonomického fungování celého modelu musí tu jaksi existovat jak pánové „typu A“, postupně bohatnoucí, tak rodiny „typu B“, řekněme chudé.

Velká Británie má pro roli finančního centra „typu A“ výraznější dějinné předpoklady nežli jiné státy, a to prostě proto, že historicky docela donedávna byla zemí koloniální, ovládající po širém světě spousty a spousty různých „rodinek typu B“, čili domorodců, neřkuli divochů, jak se jim tehdy říkalo. A uměla prostřednictvím jejich dělání, tvoření a podnikání pěkňounce vydělávat… Hezky to Britům, a řekněme si otevřeně především konkrétně Angličanům, sypalo. Abychom byli spravedliví, uznejme, že Britské ostrovy byly též místem, kde mnozí pilně pracovali. Angličtí strojníci, inženýři a jiní odborníci byli v dobách průmyslové revoluce vysoce žádanými osobami v našem Rakousku i jinde po Evropě. Také bývali dobře placeni. Zkrátka hvězdy ve svém oboru. Technická zdatnost přelívala se neméně do schopnosti vojenské, takže Británie, takže Velká, takže impérium, takže nad nímž slunce nezapadá.