Jan Opravil: Bobka odvolat nebo defenestrovat, Jágra na Hrad!

Jsme prý jediný národ na světě, užívající pro jistý druh brutálního politického násilí speciální termín, jakože korektní, vyznívající tak nějak „odborně“ a tedy dovolující odstup, snad i emoční nezúčastněnost. Nerad bych přátelům ze světa sahal do svědomí, však nonšalantně hovořit o „konečném řešení“ či „světové revoluci“ kde jde o hromadné vraždění, anebo ukázněně držet ústa během vybíjení irských vesničanů, to také není pěkné. Přesto bychom se měli zamyslet.

Bylo nebylo, na Hrad českých králů vloudil se králíček Bobek. Nejen, že byl malý, ale v porovnání s řadou různě otitulovaných mužů, až dosud odtud s různou mírou moudrosti vedoucích národy zemí Koruny české, také sprostý, záludný, malicherný, namyšlený a pomstychtivý. – Jak každý podle tohoto úvodu vidí, následující řádky mají z žánrového a obsahového hlediska povahu ryzí pohádkové fantazie, pracující s literární nadsázkou, a tedy v žádném případě nejsou návodem k násilnému jednání!

Autoři Ústavy České republiky svůj konstituční dokument vytvořili coby vyvážený systém. Možná má tento text z roku 1992 určité nedostatky pohledem dokonalé teorie konstitučního práva, avšak rozhodně zde byly výborně vybalancovány různé prvky státního systému. „Zdrojem moci“ je lid, jenž volí parlament. Poslanci se ze své práce tedy zodpovídají voličům. Parlament zvolí prezidenta, takže ten, i když má výjimečné postavení ve státě, může být kontrolován parlamentem. Soudní systém je nezávislý a smí korigovat (přes Ústavní soud) legislativní „výrobky“ parlamentu, podepisované prezidentem. Máme Senát, který je zde proto, aby hlídal Poslaneckou sněmovnu a její legislativu. Jde o orgán kolektivní, čímž je eliminováno riziko zvůle jednotlivce i rozloženo zatížení. Krásně nám to tu více než dvacet let fungovalo a nikdy jsme nezažili skutečnou ústavní krizi, což je stav, kdy život přinese situaci, jež se nedá řešit podle ústavy, protože buď je v základním zákoně chyba, nebo velká mezera. Nic takového se nám za dobu trvání ČR nestalo! Naše Ústava byla prostě napsaná tak dobře, že zásadní chyby či velké díry neobsahuje! A my, namísto toho, abychom pro autory (jejich jména nejsou stále veřejně známa) uspořádali oslavu a dali jim vyznamenání za mimořádnou kvalitu práce, raději začneme ústavní systém diletantsky upravovat, vnášet sem cizorodé a nesmyslné prvky. Ústavní vepři... a jejich přímá volba prezidenta, zavedená bez rozmyslu a pod mediálním tlakem.

Výsledkem byla příšerná volba příšerného Bobka z příšerných kandidátů a k tomu přiléhající příšerné mediální orgie. Následovalo několik naprosto zbytečných měsíců chaosu na veřejné scéně, tedy přesně to, co sdělovací prostředky chtěly. Masmédia dnes už žádnou společenskou odpovědnost necítí, jen chtějí mít co vysílat. A to nyní měla. „Přímá volba prezidenta“ zavedla dvě konkurenční centra moci, obě odvozená přímo od „zdroje moci“, tj. „lidu“. Nyní máme přímo voliči vybraný parlament a se stejnou mírou legitimity přímo zvolenou osobu prezidenta. Tyto dva mocenské prvky nevyhnutelně vstoupí do konfliktního vztahu, zejména v prvním období, kdy je nutno nastavit zvyklosti a obyčeje, podle nichž se faktický konstituční stav bude nadále „zvykově“ řídit a korigovat.

Někdo říká, že nebýt zvolen právě Bobek, prošlo by všechno hladce. No, neprošlo, spíš by se střety jen rozložily do delšího časového intervalu. Tak jako tak by konflikty časem nastaly, ústavní problémy by trvaly delší čas. Zlý králíček způsobil akceleraci, když do konfrontace vstoupil plnou silou. Netvrdím, že se stalo cosi fatálního, co není v politickém systému řešitelné nebo to náš demokratický řád nedokáže vstřebat. Jsem jen přesvědčen, že takto vytvořené umělé problémy byly zcela zbytečné a jsou plodem legislativního diletantismu a populismu.

Nejzajímavějším aspektem přímé volby prezidenta České republiky byla zjevná bída kandidátů, kteří se o tuto funkci ucházeli. Nechci kohokoli urážet, ale kandidovat na prezidenta republiky, za nástupce Tomáše Masaryka a Edvarda Beneše, je něco jiného než jen tak to „zkusit“. Neobjevil se nikdo, kdo by se dal považovat za silného uchazeče, člověk při silách, vzdělaný a politicky zkušený, s politickou (a ne jakoukoli jinou) vizí, s vybudovanou podporou u politických stran a jiných vlivných sil ve společnosti, mezinárodně „otrkaný“, demokrat a charakterní člověk schopný zvládnout média. Největšími favority se nakonec stali dva dědouškové, u nichž jsme ani nedokázali přesně rozeznat, kam tuto republiku chtějí směřovat. Zvítězil větší klaun z těch dvou.

Mediální hru na přímou volbu prezidenta voliči pochopili jako mediální hru a tak ji také hráli. Volili ve stylu televizní soutěže nejtrapnějších „talentů“. Tihle jen nebyli mladí a nadějní, jako bývají ti kluci a holky, co na obrazovce tančí a snaží se zpívat. Zákony showbusinessu říkají, že kdo chce být úspěšný na pódiu, musí být mladý, módně oblečený a má něco umět. Pokud adept disponuje jen jedním z těchto parametrů, nemá šanci. Se dvěma se dá udělat mnoho, máte-li dobrého manažera a dost peněz. Nejlepší kombinaci tvoří všechny tři zmíněné prvky spojené v jedné šarmantní osobě. Prezidentem, hlavou státu zvaného Česká republika, se v roce 2013 stal v mediální hře na „přímou volbu prezidenta“ člověk, který nemá ani jednu ze tří žádoucích mediálních charakteristik. A nejen mediálních. Nemá nic. Nic než to, že je tažen ohromnou ctižádostivostí, neutuchající vůlí k moci. Sociopati tohoto typu vždycky fascinují davy. Nezakoktají se, nezačervenají, jen pořád „jedou“ jedním směrem. Vypadají přesvědčivě. Bystře reagují. Nemají strach. Imponují.

Karel Schwarzenberg by byl rovněž dost špatným prezidentem. Snad tento reprezentant úctyhodného a významného rakousko-českého šlechtického rodu zas až tak moc býti prezidentem ČR ani nechtěl. Snášet ty nepříjemnosti, osočování, útoky, všechny nechutnosti. Kdo by na ně měl nervy? Když byli dříve Schwarzenbergové generály, ministry, premiéry, velvyslanci, bývala jim projevována úcta. To by se českému prezidentovi asi nestalo. Karel by se jako český prezident trápil a my bychom se trápili a nechápali ho také. Jeho založení, background, jeho „instinkty“ se utvářely v příliš jiném prostředí než u průměrného Čecha. Brzy bychom se báli, přesně tak jak to vystihl jeho nepřítel, který jej uměl porazit jedním pomlouvačným sprostým inzerátem v novinách. Byl to přesný zásah, vyvolávající iracionální strach, jenž sice protiřečil zdravému rozumu i dřívější zkušenosti s „knížetem“, ale na pudové úrovni zabral, skvěle zabral.

Proč je Bobek nejhorším prezidentem? Jako jediný přichází do této funkce naprosto a zcela bez vize, týkající se čehokoli kromě něj osobně. Vše, co se týká tohoto národa a této země, vidí Bobek (ještě mnohem víc než kdy jeho předchůdce Bob, a to je co říci!), jen ve spojení se sebou. Prvních několik měsíců výkonu úřadu se věnoval jediné věci, a to rozšíření prostoru osobní moci. Primárně se snažil prosadit vlastní soukromou stranu do politického systému a etablovat ji tam coby trvalý prvek. Přes velké nasazení lidé reagovali tvrdým odmítnutím a nedali králičím loutkám hlasy. Povzbudivé! Když nevyšla varianta vlastní partaje, pokusil se rozhlodat Sociální demokracii, rozlousknout ji jako ořech a s využitím morálně pokleslých spolupracovníků na jejím základě znovu budovat svou osobní stranu. Socialisté odolali, překvapivé nasazení přitom dobře zvládal předseda Bohuslav Sobotka. V okamžicích puče proti této straně se nejzřetelněji projevovala Bobkova nedemokratičnost. Chtěl mít to, co chtěl, a bylo mu jedno, za jakou cenu. Vůbec mu nešlo o naši zemi, o politický systém, o voliče, o budoucnost, o demokracii, o tradici či stabilitu. Kráčel jen za svým osobním cílem. Plné nasazení, jakého je schopna nemocná osobnost, či aspoň člověk hraniční, na hranici „normálnosti“…

Zase to nevyšlo. Prezidentův charakter se mezitím exhiboval na každém, kdo se mu postavil do cesty. Bobek prakticky přestal vykonávat některé ústavní pravomoci a tudíž zároveň i povinnosti své funkce. V demokratickém politickém systému není možné, aby si jednotliví ústavní činitelé vybírali, co chtějí a nechtějí dělat! Dostanou-li pravomoci, mají povinnost je vykonávat, neboť smyslem a jediným účelem a službou jejich úřadu je právě zajišťovat v demokratické společnosti určité práce. Jinak tomu bývá jen u diktátorů, nedemokratických samovládců, a také u králíků, etymologicky vlastně „malých králů“. Kdosi pro tenhle jev dokonce vymyslel termín „monarchizace demokratických veřejných funkcí“. Bobka jeho psýcha nutí cítit se samovládcem, faraónem, jenž byl údajně legitimován lidem v přímé volbě k tomu, aby dělal či nedělal cokoli, co se mu zamane, nevyjímaje dětinské rozmary infantilní králičí osobnosti. – Nemluvě již o rozměru odpovědnosti politika v rámci demokracie, svobodné a otevřené společnosti, reprezentanta na veřejné scéně, agoře, kde každý má mít právo na něj dohlížet, klást otázky, případně jej vypískat.

Náš národ není na takové úrovni demokratického myšlení, aby byl schopen Bobka, jehož si omylem zvolil za prezidenta – tedy do funkce, kterou on fakticky nevykonává a vykonávat nechce – nejen snad vypískat, ale přímo sesadit z úřadu. Králík vidí, jak mu jeho strategie vychází. Aby se zviditelnil, infantilně si postaví hlavu a nechce jmenovat profesora, který se mu jaksi nelíbí. Odborníka, vybraného k tomuto titulu naší nejstarší univerzitou, jejími nejvyššími orgány. Porovnejte: Edvard Beneš kdysi po těžkém záchvatu mrtvice neodmítl této instituci kvůli jejímu obrovskému významu presidentský projev k šestistému výročí založení! Pak panáček nechce jmenovat na truc už vůbec žádného profesora. O pár měsíců později svůj mediální kousek zopakuje dokonce na třech akademických kandidátech současně, zřejmě v naději, že mu gesto obnoví klaunskou popularitu mezi zástupy spřátelených plebejských králíků (a ovcí). Jindy se zase vzpěčuje, když mu zákon předepisuje zabývat se milostmi či amnestiemi, a tak hledá, na koho by těžký úkol přehodil…

Nemáme ve státě přece vladaře, který si sám vybírá, co bude dělat a co dělat nebude!? Absolutistickou monarchii jsme dávno nechali za sebou, i konstituční císař Franz Joseph plnil spoustu nepříjemných povinností, vždyť musel jmenovat profesorem jemu nesympatického Tomáše Masaryka! Jenže Bobek ne, ten si myslí, že tohle on nemusí. Prostě odmítne vykonávat pravomoci prezidenta, odpracovávat některé povinnosti hlavy státu do nichž se mu nechce nebo které jsou (hlavně vinou jeho vlastní konfliktnosti) spojeny s určitými obtížemi či diskomfortem. Takový člověk ale nemá právo vykonávat úřad, už vůbec ne v demokratickém státě, kde musí být „služebnost“ veřejných funkcí ještě mnohem více zdůrazněna oproti monarchii. V demokracii platí rovnost občanů, a každý pracující je povinen osobně s patřičným úsilím vykonávat své povinnosti. Králíček Bobek měl být sesazen ve chvíli, kdy odmítl podepsat jmenování Martina Putny profesorem, navržené Univerzitou Karlovou. Ano, byla to jednak urážka této univerzity a tím celého „oboru vzdělávání“ v našem státě, šlo však také o odmítnutí vykonávat funkci hlavy státu v plné šíři. Nebyl-li sesazen, měl mu být snížen plat pro jen dílčí plnění pracovních úkolů občana prezidenta, nejpozději jakmile váhal jmenovat další profesory, nechal celou tu skupinu trapně čekat mnoho měsíců a ještě se snažil snížit prestiž jejich jmenování (na niž ve smyslu českých zvyklostí měli právo, a že to u nás hraje roli!) tím, že vše přehodí na úředníky ministerstva školství… Každý jiný obyvatel státu by za flákání byl potrestán, snad i vyhozen z práce. A v republice jsme všichni rovnoprávní, nebo už ne? Některá zvířata se zase stala rovnějšími a my jsme si toho ještě nestačili všimnout?

S Bobkem je spojena též další podivnost, nám starším silně připomínající bývalé zvyklosti totalitních států. Byl tu totiž jeho nevysvětlený snad kolaps, údajně pouhé upadnutí o shrnutý koberec, jež si ale vyžádalo izolaci a následně neúměrně dlouhou inaktivitu a léčení. Jen v nesvoboných státech se pozice vedoucích činitelů státu pojímá tak, že jsou to lidé, pro které platí odlišná informační pravidla než pro „prostý lid“. Demokratický prezident moderního státu nemůže být léčen v režimu mlžení, utajování a polopravd. Problémy amerického prezidenta Reagana s prostatou probírala kdysi média do podrobností až trapných. Zato tajnosti kolem našeho králíčka zařazují jej po bok „neexistujících“ nemocí takových totalitních činitelů, jako byli Klement Gottwald nebo Vladimír Uljanov.

No ano, Bobek má výdrž. Jistě se ze sedla ani z kolečkového křesla jen tak vyhodit nenechá. A my tady tak nějak neumíme důrazně trvat na platnosti rovných práv, občanské spravedlnosti, závazku naplňovat republikánství vpravdě havlovské a masarykovské. – Tož ale, jak jsme si v úvodu řekli, Bobek je sprosťák. Dokonce nám to všem důrazně předvedl, v přímém rozhlasovém vysílání. Kromě příšerné výslovnosti a evidentně záměrného „jako“ nepochopení nejen víceznačnosti cizojazyčných termínů, ale zejména celkových artistních i lidskoprávních souvislostí, stalo se v té chvíli ještě cosi, čeho si vlastně nikdo pořádně nevšimnul. Slib prezidenta republiky zní: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Hmm, myslím, že tam dřív dokonce stálo „ctít zákony“, což bylo širší a hlavně závažnější, než jen „zachovávat“. Ale nešť. Jaképak to ale je „zachovávání Ústavy a zákonů“, podílí-li se prezident republiky na páchání trestného činu nebo přestupku, záměrně a vědomě porušuje legislativu České republiky? Zákony regulující chování médií zde nejsou kvůli něčí libovůli (králičí ani lidské); jejich smyslem je například chránit malé děti proti vulgarismům, tedy před oněmi „škaredými slůvky, která se maminkám nelíbí“. Většina rodičů takto své děti vychovává, učí je rozdílu mezi slušností a sprostotou v životě i jazyce českém. Zákonodárce tento společensky obecně přijímaný fakt reflektoval a vložil do příslušné právní normy omezení, pravidla, též sankce. Český rozhlas BYL sankcionován, potrestán pokutou! Nikdo se neodvolal, a to v libovolném právním státě světa znamená, že čin se stal, byl shledán nezákonným a právoplatně odsouzen v rámci platného pořádku s přihlédnutím na okolnosti a kontext. Nemusí tu být hned soudní rozhodnutí, stačí výnos kompetentního správního orgánu.

Řeknete si, že tu řešíme drobnost, hloupost. No, není to tak jednoduché. Mohlo by se nad tím mávnout rukou, pokud by se jednalo o nezákonnost bezděčnou, však známe heslo „zmýlená neplatí“. Bobek prezident však veřejně vyhlásil, že: „…se na rozhovor připravoval a sprostá slova použil záměrně.“ A to si může každý dohledat, ten výrok byl široce publikován. Máme zde tedy králíka, prohlašujícího: „Porušil jsem zákony této země a bobkuji na vaše děti, na což jsem se připravoval a vulgarismy jsem použil záměrně, s plným vědomím toho, co (vašim dětem) dělám! Nedodržuji a nectím platnou legislativu této země, v níž jsem ústavním činitelem, kočička!“ – Hmm, jestli tohle není porušení prezidentského slibu, tak já fakt nevím. V některých zemích, kde jsou na tyhle věci citlivější nebo chápavější, by prohlášení nejvyššího představitele o tom, že vědomě porušuje zákony a hodlá to dělat kdykoli se mu zachce, vyvolalo mediální i politickou smršť. U nás je klid. Ticho. Mrtvo. Zasmáli jsme se, ha-ha. Ale je to ještě smích? Máme se čemu řehtat? Nepřekročili jsme právě mez, za kterou se z právního státu stává libovůle, zprivatizovaná, monarchizovaná pseudodemokracie? Stát spíše mussoliniovský než masarykovský? Fakt ne?

„To chce klid,“ visí v každé české hospodě. Zvulgarizovali jsme už i Švejka, jemuž tento výrok jeho geniální tvůrce Jaroslav Hašek nikdy do úst nevložil. Tak jo, klídek. Ale přece jen se, my Češi, „smějící se bestie“, jak nám říkali němečtí místodržitelé během minulé války, občas nasereme. Nedodržujeme své vlastní zákony a žertujeme o jejich porušování tak dlouho, až přece jenom neudržíme vnitřní vztek, dlouho dobře skrývané rozčilení nad vlastní zbabělostí a pasivitou. Najednou do nás cosi vjede, vyběhneme z hospody na ulici, klušeme spolu s ostatními k jakémusi úřadu – aha „Místodržitelství“ tu píšou – vylamujeme dveře a už ti nejsilnější z nás vyhazují zpupné konšele z oken, podívej, jak krásně letí… „De-fe-nes-tra-ce,“ hláskují si naše slušně vychovávané děti, jakmile na to podivné slovo kdesi poprvé narazí. Defenestrace. „Jaktó, že vý Čéší máte takófe podívne slóvo?“

Jenomže jestli Bobka odvoláme nebo vyhodíme, už-už se nám zase hlásí ten Bob, jen o málo lepší. Když na to přijde, oba se často chovají, jakoby kanceláře jejich nadkrálíků uvnitř slavného superdomu na náměstí Lubjanka spolu sousedily. Bob také „nectil Ústavu a zákony“, když na samém konci svého funkčního období šikovně šmahem osvobodil gaunery, rovněž „záměrně a cíleně“, jak k tomu neopomenul s úsměvem dodat… A jestli ne on, támhle další v pořadí již stojí privatizační kouzelník žonglující koblihami, oligarcha západosibiřského střihu, z jakých jsme si po léta dělávali srandu nad pivem. Směšné východní zvyky! Dokonce ani ti fašounští pitomci, věčně vyřvávající „Čechy Čechům“ neodolají sladké chuti průmyslového pečiva a zaškrtnou kolonku „nejpopulárnější a nejdůvěryhodnější politik“ předloženého dotazníku či volebního lístku ve prospěch zahraničního magnáta (však je jeho výslovnost úplně o něčem jiném, než schwarzenbergovské cizácké huhňání!). Případné umaštění nevadí, to chce klid.

„Tož, přímou volbu jste si vybrali, no, já se na vás budu dívat, jak to tady děláte,“ řekne vysoký starý vousatý muž s přímým pohledem i posezem na hřbetě jezdeckého koně. A usměje se: „Teď vám asi nezbude, než abyste kandidovali toho kluka, co hraje hokej. Jágr se jmenuje. Toho když si zvolíte, aspoň vám nebude škodit. Ten umí dřít a nic nedostal zadarmo. A svět, cizí země, taky viděl. Jenom někdo takový vás zachrání před vámi samotnými, ovečky.“ Stařec zmizí a jsme zase v realitě, totiž v pohádce.

Miloš Zeman se nemá čeho bát, defenestrace mu nehrozí. Z oken u nás vyhazujeme jenom místodržící. Místodržící je – milé děti – člověk, který se víc než o své lidi tady stará o příkazy, jež mu pravidelně chodí z nějaké vzdálené cizí centrály…

Poznámka závěrem: Jistě si říkáte, že jsem se už definitivně zbláznil nebo naopak přidal k populisticko-marketingovému proudu exploatujícímu mistrovství světa v hokeji seč to jde. Skutečnost je mnohem horší! Já teď – ve vší příčetnosti – doopravdy bych si přál volit za vrcholného představitele šikovného sportovce, vědce, spisovatele, prostě slušného člověka, jenž má naději býti bez ohledu na své politické zkušenosti zvolen jasnou většinou národa, a který nám už konečně nebude dělat ostudu. Rychlý návrat k původnímu legislativnímu stavu reálně není na programu dne, takže jinou cestou se s důsledky onoho hrozného nápadu na přímou volbu vrcholného představitele českého státu zřejmě vypořádat nemůžeme.