Angličané, konkrétně režisér Sean Ellis, natočili Anthropoid. Chtělo by se říci: „Natočili pro nás,“ ale to by asi bylo přehnané. Drama z české historie, reálná látka, skuteční lidé, Heydrich a Hitler, Němci a Češi, válka, statečnost a smrt. Jeden by si myslel, že už jen ze zvědavosti na způsob, jakým zahraniční tvůrci zpracují jedno z našich klíčových národních témat, budou před pokladnami stát dlouhé fronty, mladí staří, muži ženy, odrostlá mládež. Jenže – nestojí. Film měl českou premiéru na svatého Václava, čili pochopitelně 28. září. Za tři týdny devadesát čtyři tisíce diváků a návštěvnost padá, takže celkem možná nějaká ta stovka tisíc…

Je 100 000 lidí dost, nebo málo? Nejde samozřejmě o odpočinkovou záležitost, vzhledem k námětu musíte počítat s výraznou drastičností. Avšak použitá filmová řeč je aktuální, řekněme „akční“, přitom bravurně zvládnutá. Opustit tedy projednou obligátní řežby superbytostí, všelikých příšer a bestií, resp. scifácké, fantasy či vymyšleně horrorové světy, ve prospěch drsné reality, nemuselo by být pro mladé vlastence zas až tolik od věci… Děcka, tohle se opravdu stalo a ti lidi žili, bojovali, byli hrdí na tenhle národ a jeho prezidenta! To je sci-fi, co? Studenti i dříve narození, ó nuž jen svorně v biografy spějme! Svorně, vy nevíte, co je to „svorně“?

Svorně se staří, středněvěcí i nejmladší voliči vysrali zas na jedny volby. Tentokrát byly krajské a senátní, a použité sloveso není vulgarismem prostě proto, že pro „občanský postoj“ demonstrovaný zde většinou našeho slavného a hrdého národa na jmeniny Justýny (7. října) a Věry (8. 10.) jiným slovem ani označit nejde. Ale abych někoho nepohoršoval, zdržím se nadále slovního základu a zůstanu toliko u předpon. Justýna byla častokrát filmovou postavou, v různých těch příbězích o markýzovi de Sade, a neúčast voličů je takovým malým horrorem zastupitelské demokracie. Sobotní jméno „Věra“ sice prý souvisí s pojmem „víra“, ale ta české lido-vládě (demos-kratia) nebyla už nic platná, because of víkend (week-end), chatičky, supráče (super-markets), zábava…

Německý velitel Pannwitz do své zprávy z boje o kostel svatých Cyrila a Metoděje uvedl: „Třikrát byli vyzváni, ať vyjdou ven. Poprvé odpověděli: ,Nikdy!‘ Při druhé výzvě: ,Nikdy!‘ A potřetí: ,Češi se nevzdávají!‘ “ Bitva se odehrála 18. června 1942; dneska na tento den připadají jmeniny Milanů.

Takže se nejprve radoval Andrej, který má svátek v českém kalendáři 11. října, ve slovenském k 30. 11. (čili novembru). Na své jmeniny už ovšem A. B. hovořil o „atentátu“, ačkoli pouze politickém. V některých krajích totiž, kde jeho ANO zdánlivě bezpečně vyhrálo, docházelo k vytváření koalic bez babišovců… Ale stejně ty své řečičky jako obvykle značně přehnal. Kdyby se šlo natvrdo, to by ses, magnáte, teprve po! Například onoho 27. května roku 1942, v den akce proti zastupujícímu říšskému protektorovi (nyní tam máme svátek Valdemarů a asi i Waldemarů, že). Šlo ovšem o „zastupování“ jako řemen. Jméno Reinhard nosí i dnes v celé České republice pouhých 106 mužů a hádal bych, že mnozí z nich jsou prostě přistěhovalci z německy hovořících zemí. Ovšem je jich mnohem více, než například českých Bivojů (bij-voj neboli „pobij vojsko“), kterých v ČR má žíti údajně toliko 15.