Ještě jeden problém v oblasti voličské důvěry byl vytvořen za vlády Nečasova kabinetu. Původní heslo a zároveň víra příznivců strany, podle níž občanští demokraté nepodporují zvyšování daní, tehdy padla. Ne, že by pravice nemohla zvýšit berní zátěž. Jen jejím sympatizantům musí být jasné, jaké že jsou důvody a o co vlastně v celkovém společenském měřítku jde. Všeobecný pocit ohrožení finanční krizí tu bezesporu působil, jenže ten nemůže ospravedlnit cokoli, zejména ve vztahu k tradičním voličům.

Petrem Nečasem a Miroslavem Kalouskem byl nešťastně a nutno říci také nepravicově přesunut důraz jednoznačně k zajištění potřeb státu. Občan je v tomto pojetí chápán primárně jako kdosi, kdo je povinen zajistit centrální moci její fiskální potřeby. Až toto splní, „může si“ podnikat, být zaměstnán, činit cokoli ekonomického či neekonomického, co jej zajímá… Jenže „konzervativní a reaganovské“ je považovat občanovy samostatné hospodářské činnosti za zcela jeho věc, svobodný projev nesvazované vůle na hospodářském poli. Homo economicus si zajišťuje své živobytí a howgh. – Pokud člověk kdysi zjistil, že ve společnosti nemůže fungovat sám, osamocený a nezávislý na ostatních, pochopil takový jedinec, že existuje polis a že fungování této polis jest mu (i ostatním) ku prospěchu. Jen do té míry, do jaké takovou platonovskou myšlenku přijal, vzdává se subjekt svobody a volnosti svých činů a bývá ochoten na svou obec (stát) přispívat a podporovat ji. Postupně se ustaví obecně sdílená – a oprávněně pak mocensky sankcionovaná – míra odvodů respektive povinností vůči společnému celku. Jinak to ve skutečném životě prostě nejde…

Toto a jen toto je základem pravicového pojetí politiky. Jde tu o společnost svobodných lidí, kteří se sami i se svými širšími rodinami uživí, avšak jsou v zájmu „společné věci“ ochotni uvědoměle se vzdávat části ze „svého“ proto a jenom proto, aby širší celek, zajišťující jisté kolektivní potřeby, mohl existovat a účelně naplňovat svůj smysl. Věříme-li, že potřebujeme správu měst a obcí, obranu, policii, různé zdravotní a sociální služby, tedy také souhlasíme, že je třeba je nějak financovat. Daně a jiné formy berní platíme právě na tyto sdílené potřeby a ne kvůli čemukoli jinému. Pravicový občan musí cítit, že uvedené základní a podstatné premisy jeho strana respektuje, chápe, uvádí je do života. V krizi z nich může slevit, avšak co nejméně a s výslovnou, politicky garantovanou, výhradou dočasnosti.

Opakem je pojetí, v němž se člověk ve společnosti cítí jako primární výrobce daní a odvodů, které jsou z něj vydírány, protože vláda disponuje silou a donucovacími prostředky, jež jí umožňují, aby to bez jakéhokoli studu dělala. Imperátorský, a do značné míry levicí přejatý koncept, rozumí společnosti jako souboru povinných poplatníků, které ten, kdo drží ústřední moc, má právo „skřípnout“, aby z nich vytlačil další peníze. Ty budou v levicovém státě cestou úplatků („cukrátek“, „sociálních balíčků“), použity k posílení volební pozice centrální politické struktury. „Půlnoční království“, jež ale voličům nepřipadá nepřitažlivé: Cukrátka vypadají tak sladce a jsou jako taková propagandisticky podávána!

Masaryk, ač se sám považoval za celoživotního socialistu, rozměr občanství chápal. Rozčilovalo ho, že obyvatelstvo nové ČSR nebylo schopno a ochotno brát republiku coby svůj projekt, v němž „si sami dáváme práva a ukládáme povinnosti“. Lidé mu stále ukazovali, jak hluboko v nich zůstalo zažité pojetí, v němž císařská moc (jen tím, že je imperátorskou Mocí s velkým „M“) stanovuje povinnosti a je oprávněna jejich neplnění s libovolnou tvrdostí sankcionovat. Obyvatelé – psychologicky nevolníci – pak povinnostem všelijak uhýbají, švejkují, podvádějí, přikrádají si. Necítí se být „podílníky státního celku“, nýbrž jen povinnými ubožáky, kteří celou tu nádheru musí financovat, ale v podstatě by to nejraději nedělali a ušetřené peníze by projedli. Vědomí společné „polis“ neexistuje. – Mimochodem, nenacházíme pod oním antiobčanským konceptem i podpis „Ano 2011-16“?