Ani slovní spojení a pojmy neměli bychom si nechat sebrat – nebo jaksi blokovat – prostě jenom proto, že byly jakýmsi nesympatickým režimem intenzivně propagandisticky a manipulativně využity. Nastal čas zbavit se starých zátěží, jak se říká.

S předchozí větou by Alexis Tsipras, předseda vlády Helénské republiky, neboť tak prý zní oficiální název řeckého státu, jistě vřele souhlasil. Staré zátěže jsou vlastně staré dluhy, ovšem slovíčko „dluh“ zní moc a moc ošklivě, to bychom se na sebe už nemohli usmívat! Slovenský karikaturista vložil věčně rozesmátému Alexisovi do úst ošklivou větu: „Tej odpornej Európe sa nepodarilo nás pokoriť… Hrdo sme si od nej vyžobrali ďalšie miliardy!!“ Trefné a vtipné, až by se tomu kdejaký Cipras zasmál.

Totiž: My přece máme v Češtině písmenko „c“, jež čteme jako „c“ a ne coby „k“, „č“, „s“ nebo jak se to hodí. Mohli bychom tedy premiérovo přízvisko klidně psát i Cipras, což myslím neděláme z čisté útlocitnosti, jak by to pak znělo na takovém Ostravsku, že ano. Méně důvodů k ohledům mají Slováci, členové eurozóny, kterou bychom z logiky věci asi měli psáti s velkým „E“ na začátku, jenže to my též neděláme. Slovenský premiér Fico a ministr financí Kažimír (uff, pro politického šéfa státních peněz rovněž jméno dosti nekorektní!) stali se takto v očích médií jakýmisi údajně „tvrdými muži“, „hlavními kritiky Řecka“ a podobně, hned po boku německého kolegy Wolfganga Schäubleho. Žádný z nich se příliš neusmívá. Při představě, že Fico je premiérem země, kde lidé žijí za třetinu toho co průměrný Helén včetně důchodců, a že by měl Ciprasovi dalšími miliardami přispět na jeho úsměvy, neřehtal by se asi nikdo.

Řecký stát však nakonec peníze dostane a obdrží jich dost. Rozčilení ekonomicky přemýšlejících lidí bude jistě veliké, každému je přece jasné, že se nejedná o žádné půjčky, ale prostě tu vidíme politicky motivovanou dotaci, dáreček z tej odpornej Európy. Češi, jako vždy nejhloupější ze všech, se škodolibě radují, že my chytří Honzové jsme euro zatím nezavedli, takže prý přispívat nebudeme, má jít jenom o věc eurozóny, Němců, Schäubleho. – No, kdepak asi německé firmy vydělají peníze, než je odvedou spolkové vládě ve formě daní na tyhlety různé výdaje? Jestlipak ne také v České republice, kde mají četné investice, majetkové podíly, výrobny, montovny, všeliké obchodní zájmy? To víte, že si připlatíme aji my, Češi. Akorát o tom nebudeme vědět, půjde o „neviditelné peníze“.

Obávám se, že slovenská politická scéna skutečně věřila, že vstupem do systému společné měny se stává účastníkem ekonomického projektu, v němž bude platit především finanční logika a zdravý rozum, pevná pravidla a tvrdá čísla. A ejhle, najednou tu máme ryze strategická, mimoekonomická a možno říci přímo antiekonomická rozhodnutí. Jakpak to? Eurozóna se nám pěkně odkopala a ukázala se býti projektem téměř stoprocentně politickým. Jenže takovým je – skrytě – od samého začátku. Člověk nemusí být přímo profesionálním ekonomem, aby pochopil některé jednoduché zákonitosti. Finanční vědy se nám v posledních letech prezentují spíše coby dokonalé pavědy, prakticky žádný ekonom nevěděl o nastávající celosvětové hospodářské krizi, zásadní problémy eura muži v hezkých oblecích komentují až nyní, teprve když je vidíme všichni. Kdyby se k nám takto „odborně“ chovali dejme tomu – co já vím – fyzikové nebo chemici („Uran nebo dynamit nemůže způsobit žádné velké škody, investujte, zadlužujte se, žijte!“) dopadali bychom moc a moc špatně. Finančníci však nejen neříkají, nýbrž často si ani sami nepřipouštějí evidentní pravdy a viditelné signály prostě proto, že z financí profitují, prodej produktů burzovního či bankovního trhu je osobně živí – a ne špatně. Tož co by nám kazili náladu, že.