Století! Rovných sto let… Ta sláva nás čeká teprve za dva roky, snad se tedy zdá nepatřičné hovořit k ní už dnes. Jenže nikdy není příliš brzy zamýšlet se nad problematikou, jež je možná komplikovanější, než si obvykle připouštíme, nad jistotami, které zas takovými jistotami (pravděpodobně) vůbec nejsou, dumat o perspektivách, jeví-li se ještě jaké. Je zkrátka na čase se na to naše plánované (snad) velkolepé centénium začít se vší seriózností (tak nějak) mentálně připravovat, předčasnost nepředčasnost.

Pár definic. Politická skutečnost se utváří na základě sdílené vůle velkého počtu osob. Specifické, řekněme „vnitřně synchronizované“, skupině lidí se říká prostě „národ“. Nemá smysl ten složitý a příliš mnohotvarý pojem rozebírat, bylo by to na tlustou knihu. Takže pojďme raději dál. Národy projevují na určitém teritoriu svou vůli tvořit politické celky, neboli státnost. Někdy – a u nás Čechů jde o oblíbený sport – podléháme mylné sugesci, jako by náš národ a státnost, dříve též „státní právo“, či „historické české státoprávní nároky“, byly fixovanou juristickou skutečností, existující tady málem od věků, bez ohledu na dobovou formu. Jenže všechno je složitější.

Sdílená politická vůle měla by být kodifikována, zachycena právnickými prostředky, deklaracemi, listinami, zákony, podpisy s pečetěmi a tak podobně. Bývá též žádoucí podpořit ji symbolickými akty, korunovacemi, inauguracemi, prohlášeními… Oóovšem nastane-li válka, revoluce, úspěšná rebelie či jiný dějinný zvrat, bývají právnické papíry platné, však víte jak. Mezinárodní diplomacie respektuje realitu, faktický stav. Právní nároky platí, kráčí-li však dějiny „za ně a přes ně“, potom de facto – a po nějakém čase i de jure – všichni přijmou nový stav. Případní staromilci bývají izolováni (též případně střeženi), po letech často vysmíváni coby historická veteš. Tak to chodí.

Politická realita předbíhá fantazii, odhady expertů i věštby z koulí. Moudří imperátoři tohle dobře vědí, takže se snaží být nezpochybnitelně silnými a mít rozhodující mocenský monopol vůči reálnému stavu světa. Současně ovšem dusí zástupy zpocených právnických škrabalů svými požadavky na tvorbu koncízních a koherentních legislativních konstrukcí, zápisů, listin. Neboť „co psáno, to dáno“, žeáno, sebesilnějšího imperátora bývá – pro každý případ – dobré podšprajcovat juristickým fundamentem. Tuhle hru znají a respektují bezmála všichni. Ostatně, nikdo nebude žít věčně, takže také na potomky a dědice jest dobré pomysleti, jejich vstup na scénu (trůn) pokaváď možno ulehčiti…

Abychom správně chápali použité slovo „legislativních“: V monarchiích a všelijakých podobných formách vlády, jimž v čele stává určitý konkrétní jedinec, který se tam kdysi prostě postavil, nebo jeho předkové se postavili… anebo, ehmmm: „Poslyšte, vy jste nějakej zvědavej! Aby vás to nemrzelo…“