Jan Opravil: Předčasná úvaha státoprávní

Století! Rovných sto let… Ta sláva nás čeká teprve za dva roky, snad se tedy zdá nepatřičné hovořit k ní už dnes. Jenže nikdy není příliš brzy zamýšlet se nad problematikou, jež je možná komplikovanější, než si obvykle připouštíme, nad jistotami, které zas takovými jistotami (pravděpodobně) vůbec nejsou, dumat o perspektivách, jeví-li se ještě jaké. Je zkrátka na čase se na to naše plánované (snad) velkolepé centénium začít se vší seriózností (tak nějak) mentálně připravovat, předčasnost nepředčasnost.

Pár definic. Politická skutečnost se utváří na základě sdílené vůle velkého počtu osob. Specifické, řekněme „vnitřně synchronizované“, skupině lidí se říká prostě „národ“. Nemá smysl ten složitý a příliš mnohotvarý pojem rozebírat, bylo by to na tlustou knihu. Takže pojďme raději dál. Národy projevují na určitém teritoriu svou vůli tvořit politické celky, neboli státnost. Někdy – a u nás Čechů jde o oblíbený sport – podléháme mylné sugesci, jako by náš národ a státnost, dříve též „státní právo“, či „historické české státoprávní nároky“, byly fixovanou juristickou skutečností, existující tady málem od věků, bez ohledu na dobovou formu. Jenže všechno je složitější.

Sdílená politická vůle měla by být kodifikována, zachycena právnickými prostředky, deklaracemi, listinami, zákony, podpisy s pečetěmi a tak podobně. Bývá též žádoucí podpořit ji symbolickými akty, korunovacemi, inauguracemi, prohlášeními… Oóovšem nastane-li válka, revoluce, úspěšná rebelie či jiný dějinný zvrat, bývají právnické papíry platné, však víte jak. Mezinárodní diplomacie respektuje realitu, faktický stav. Právní nároky platí, kráčí-li však dějiny „za ně a přes ně“, potom de facto – a po nějakém čase i de jure – všichni přijmou nový stav. Případní staromilci bývají izolováni (též případně střeženi), po letech často vysmíváni coby historická veteš. Tak to chodí.

Politická realita předbíhá fantazii, odhady expertů i věštby z koulí. Moudří imperátoři tohle dobře vědí, takže se snaží být nezpochybnitelně silnými a mít rozhodující mocenský monopol vůči reálnému stavu světa. Současně ovšem dusí zástupy zpocených právnických škrabalů svými požadavky na tvorbu koncízních a koherentních legislativních konstrukcí, zápisů, listin. Neboť „co psáno, to dáno“, žeáno, sebesilnějšího imperátora bývá – pro každý případ – dobré podšprajcovat juristickým fundamentem. Tuhle hru znají a respektují bezmála všichni. Ostatně, nikdo nebude žít věčně, takže také na potomky a dědice jest dobré pomysleti, jejich vstup na scénu (trůn) pokaváď možno ulehčiti…

Abychom správně chápali použité slovo „legislativních“: V monarchiích a všelijakých podobných formách vlády, jimž v čele stává určitý konkrétní jedinec, který se tam kdysi prostě postavil, nebo jeho předkové se postavili… anebo, ehmmm: „Poslyšte, vy jste nějakej zvědavej! Aby vás to nemrzelo…“

– Zkrátka tam, kde platí vůdcovský princip, je základním zákonem pochopitelně vždycky osobní vůle panovníkova. Jenže králů, carů, císařů a jiných vrcholných papalášů bývá na světě řada, mívají spolu složité spory… taky ta lidská paměť… zkrátka, nejlíp je všecičko si pozapisovat, podepsat, opečetit, a poté veřejně vyhlásit. Aby bylo jasno. Alespoň dokud se kdesi cosi nezmění, nezpochybní, nenapadne, nerozpadne, nevybojuje. A da capo al fine. Nová doba zrodila navíc konstitučního panovníka, kategorii speciální, v níž byl „boss“ omezen zákonným rámcem, jehož není původcem on sám, alébrž tak řečený „lid“, reprezentovaný volenými zástupci. Vladař se stává symbolem, módní ikonou a střihačem pásek. Známe ho ze školy a z televize. Moderní slovo „legislativní“ patří spíše až sem. Ale co, mnoho vladařů přece říkalo: „Má vůle je zákonem,“ anebo vtipněji, jako francouzský Ludvík XIV.: „Stát jsem já!“

Zpět však spějme do českých luhů a hájů a moravských úvalů! K (u nás kdovíproč neslavenému) datu 7. 4. roku třináctistého čtyřicátého osmého politický gigant našich dějin, poloviční Lucemburk a půl Přemyslovce Karel IV., vydal soustavu závažných listin. K takovým pergamenům se ve středověku věšely pečeti a vůbec byly všelijak parádně vypravovány pro zdůraznění jejich významu; nazýváme je „buly“. Právničtí škrabalové odvedli dobrou práci, takže z Boží milosti král a markrabě právě k onomu dni mohl graficky podchytit – spíš doslova definovat – českou státnost. Karel je od té doby zván „Otec vlasti“. Tvářil se ovšem jakoby pouze převáděl do písemné podoby to, co bylo stejně jasné, odjakživa nezpochybnitelně platné, navíc podložené dlouholetou tradicí. Což de facto vlastně byla (a je) pravda.

Více nebo méně nápadných inovací však vymyslel spoustu. Ateisté či agnostici níže v textu možná trochu zabloudí, Karel byl křesťan a katolík. Berte tedy vše tak, jak to „Otec vlasti“ zamýšlel: Existuje nadosobní entita nazývaná „Koruna česká“, založená duchovně na symbolu Svatováclavské koruny a reprezentovaná světcem-mučedníkem svatým Václavem, který ji a její zájmy zastupuje v Nebi. Nemá se zde jednat o plesnivou historickou veteš, nýbrž o bezmála každodenní realitu! Materiálním vyjádřením nehmotné entity nechť jsou drahocenné umělecké předměty, korunovační klenoty, český „Svatý grál“, a ty šperky ať jsou nám pokladem tak významným, až si zaslouží dokonce celý nový hrad Karlštejn.

A dál: Existují politické celky, nad nimiž disponuje spirituální kompetencí výše jmenovaný český národní světec, zabitý pravděpodobně 28. 9. ve Staré Boleslavi (což slavíme dokonce státním svátkem ČR). Václav zastává a obhajuje existenci – jakož i všemožná práva – svých zemí, a to osobně před tváří Všemohoucího. Je mu blízko, protože mučedníci Boží přebývají v Království nebeském bezprostředně u trůnu Nejvyššího. Bázi oněch zmíněných „politických celků“ tvoří Království české, k němuž je pod svatováclavskou korouhví přičleněno samostatné Moravské markrabství a vévodství Opavské. V době vydání listin navíc Karel ovládal další země, především Slezsko a Lužici atd., takže pod pojem „Země Koruny české“ zahrnul též je, ale spletité dějiny střední Evropy nás o ně později postupně připravily.

Popsaná právní konstrukce nebyla nějakou náhodně navršenou hromádkou paragrafů, zplozenou znavenými poslanci v samém závěru sněmovní schůze bez ohledu na logiku, následky et item život lidu v podzámčí. Panovníkova vůle zde byla směřována zcela zřetelně k jeho strategickým cílům, aspoň jak je po všech těch staletích známe či odhadujeme. Měla vést k prosperitě, velikosti, státnímu významu.

Každý politik si rád prohlíží mapy. Římský a český král na nich mohl vidět jakýsi „záliv Čech“, tvořící velký souvislý celek kontrastující s mozaikovitě roztříštěnou západnější částí Svaté říše římské. Odtud asi nápad přenést těžiště evropské politiky do českých zemí a konkrétně tenkrát velmi bohatých Čech. Ty totiž byly jakýmsi evropským Kuvajtem. Ze země ovšem neprýštila ropa, nýbrž se zde těžily výnosné stříbrné rudy, nemálo zlata a další přírodní poklady. Místní, jakož i imigrantské obyvatelstvo „němců“ (kolonistů, kteří v chápání Čechů neuměli mluvit tj. byli němí, jen vydávali chrčivé zvuky), pilně zvelebovalo krajinu a platilo vydatné poplatky, naturálie, odvody. Zemský ráj to na pohled!

Karlova idea v nejambicióznější verzi zahrnovala prý centralizaci Říše do geografického středu kontinentu a vytvoření „nového Říma“, severně od Alp. Proto kult vlastních, místních světců, proto univerzita, proto Koruna česká, proto (konečně zas) arcibiskupství, katedrála, budovy a nové hrady. Německá historie si Lucemburka bude pamatovat jako vladaře, který sice trávil většinu času ve svém oblíbeném Norimberku, ale přesto se více věnoval českým záležitostem. Pravda, z perspektivy „nového Říma“ v Praze se takový geografický fokus jeví přece jenom jinak. Nebyl zanedbáváním Říše. Českým zemím navíc přinášel ohromné příležitosti.

Král byl chytrý politik, věděl, že potřebuje zdůraznit hluboko sahající tradice přemyslovské moci, s níž pokrevně souvisel. Méně se připomíná, že akceptoval rovněž historickou prioritu velkomoravské státnosti a také Metodějovy církevní provincie. Právě v tomto kontextu založil klášter Emauzy „ke cti Panny Marie, sv. Jeronýma, svatých Cyrila a Metoděje, Vojtěcha a Prokopa“, který byl obsazen řádem slovanských benediktinů a stal se střediskem obnovené staroslověnské liturgie. I obřad vysvěcení byl politicky využit, takže nesvětil nuncius, ale symbolicky již nový pražský arcibiskup. Jasnější odkaz na Velkou Moravu si nelze představit, ačkoliv návaznost raných Přemyslovců na Mojmírovce je dodnes nejasná (a nedávno objevená rotunda na Vyšehradě se stala zajímavým prvkem této zábavné záhady).

Ustavením samostatného arcibiskupství v Praze povýšením z existujícího biskupství podléhajícího mohučskému arcibiskupství (Mainz či „Kurmainz“), byl konečně smazán ostudný český dějinný dluh. Mít samostatnou arcidiecézi není jen tak něco. Ve středověkém světě to znamenalo stát se samostatně rozhodujícím územím, které nemusí strpět intervence kohokoli zvenku, vojenské ani ideové, duchovní. Dobře o tom věděl biskup svatý Vojtěch, ovšem jako vždy hloupější, rozhádanější, přetaktizovaní Češi dosáhnou arcibiskupství o neuvěřitelných téměř 350 let později než Poláci a Maďaři, christianizovaní až později. Tohle byl velký vykřičník v českých dějinách. Polsko mělo své arcibiskupství od roku 1000 v Hnězdně. Navíc – jaká ironie dějin – zde byla tato instituce založena při příležitosti „hnězdenského sjezdu“, jakési „politické pouti“ německého císaře Oty III. a polského knížete Boleslava I. Chrabrého ke hrobu – ano – svatého Vojtěcha! (Ostatně brzy nato, roku 1038, město dobyl a vypálil český kníže Břetislav I., katedrálu vyloupil; polské hlavní město bylo přesunuto do Krakova.) Také arcibiskupská katedrála v maďarské Ostřihomi byla kdysi zasvěcena českému svatému Vojtěchovi…

Ještě, že byl vychovatelem mladého Václava-Karla IV. během jeho pobytu v cizině budoucí papež Klement VI. Pražská arcidiecéze vznikla k datu 30. dubna 1344, pod ni spadala diecéze olomoucká s nově zřízenou diecézí litomyšlskou. Na Moravě byl kdysi arcibiskupem svatý Metoděj jakožto hlava samostatné panonsko-moravské církevní provincie již od r. 880, žel bez přímých nástupců. Král Karel přesně pochopil, jakou politickou hodnotu má možnost navázat na půl tisíciletí starou velkomoravskou historii. Opět projevil státnickou moudrost a zároveň kapitalizoval zkušenost svého pobytu v západní a jižní Evropě. Poloviční Lucemburk využil politických šancí státu, dosud vedeného nesofistikovanými a nedostatečně diplomaticky komunikativními Přemyslovci. Přijal místní tradici a dal jí nový obsah.

Výhodou konstruktu „Koruny české“ byla krásná řešitelnost situace, kdy náhodou vládnoucí rod vymře, což je notoricky největší ohrožení pro klasické monarchické vladařství. Sousedé by mohli zemi napadnout a rozebírat si její území a bohatství: „Fšak zděs nigdo něvládně, nět?“ Jenže božská koruna Svatováclavská v takovém případě existuje nadále a může pak jakýmsi postupem nenarušený a bohatý státní celek nabídnout k vladařství komusi vhodnému! Následně lze pak pokračovat celkem nerušeně v budovatelství, aniž došlo k bořitelství. Geniální myšlenka geniálního politika, panovníka, krále a císaře, Lucemburčana Karla IV. Stačilo doplnit ony „postupy“ a lidi, mající k nim pravomoci, tedy tak zvané „stavy“ – zástupce důležitých složek společnosti. Stavovský systém představoval v tehdejším chápání způsob, jakým mohl být v politické realitě pro nutnou chvíli reprezentován „lid“; později by se možná řeklo spíše „národ“. Také tím král navazoval na českou politickou tradici, s jejíž aplikací byl osobně a velmi prakticky konfrontován, když po svém otci Janovi dokončoval konstituování lucemburské moci na bývalém přemyslovském teritoriu.

Pojem lidu se vztahuje k filosoficko-teologickým konceptům Tomáše Akvinského (1225-1274), které v návaznosti na antické základy evropské kultury vyjadřují a definují podstatu společnosti a její uspořádání, včetně práva atd. Důležitým inspirátorem byl sv. Tomáši svatý Augustin (354-430), jehož komentovanou citací svým způsobem uvedl na scénu moderní politickou demokracii: „Je-li lid vážný a stará se o společné dobro, má se mu dovolit, aby si sám volil úředníky, kteří veřejné věci spravují.“ A k tomu ještě jakýsi „disidentský“ dodatek: „Zákon, který by nebyl spravedlivý, není zákon, nýbrž násilí, a kdyby odporoval zákonu Božímu, nesmí se poslouchat.“

Pochopitelně ovšem v karlovské době nikoho ani nenapadlo zpochybňovat exkluzivní postavení vladaře, jenž však již musí stanovovat (měnit) zákony tak, aby byly spravedlivé, a musí se jimi potom dokonce sám řídit! Pocit povinnosti byl postaven nad triumfalitu osobní moci.

Posazením Václava na vrchol panteonu českých světců konstituoval Karel IV. politický primát nad okolními zeměmi. Kníže Václav (a svatá Ludmila) přece předchází Vojtěcha! Obnovou vazby na starou Moravu se pustil hlouběji do minulosti, kde se ale vzhledem k nedostatku informací nemohl projevovat příliš odvážně. Případné obvinění z falšování historie by v budoucnu mohlo posloužit k podkopávání monumentu české státnosti, a to markrabě, král a císař nehodlal dopustit.

Staroboleslavská lokace byla navíc výhodná geograficky – není to z Prahy daleko. Postupně tady vznikne náboženské centrum, napojené na pražskou kotlinu starou poutní cestou. Barokní doba pak i v těchto místech stvoří svou typickou magicky krásnou harmonii krajiny a architektury. Korunovační klenoty pochopitelně nemohou cestovat, primárním boleslavským hmotným symbolem bude učiněno Palladium země české, starobylý reliéf Madony poněkud záhadného původu, avšak nezpochybnitelně archaického materiálu a provedení. Legenda Palladia zase uvádí na scénu moravskou vazbu, mělo jít o dárek Metoděje kněžně Ludmile při jejím křtu. Palladium bývalo opravdově uctíváno, i v politickém kontextu, například během těžké doby konce 30. let 20. století. Připadá-li to někomu podivné, zvažte, jestli není spíš zvláštní v rámci národní hrdosti exkluzivně adorovat skupinky mládenců na trávníku či ledě, jak to děláme dnes. Starý, umělecky a historicky nesporně hodnotný obrázek spojený s dějinami státu z tohoto srovnání možná vychází přece jen o něco lépe. Tož ale, nic proti sportovcům.

Uctění svatováclavské lebky v tradičním rituálu, konaném znovu každoročně ve Staré Boleslavi, tedy není jen tak nějaké morbidní divadlo! Čeští politikové by tu měli stát v zástupu a doprošovat se mystické pomoci shůry, aby jimi vytvářené zákony „nebyly v rozporu se zákonem přirozeným, byly nejen spravedlivé, ale také proveditelné, odpovídaly zvyklostem, místu a času“ (Tomáš Akvinský).

Inu, v roce karlovského jubilea nelze než litovat, že velkolepé ideje a záměry Karla IV. se tak, jak byly zamýšleny, neuskutečnily, respektive pak podlehly zkáze. Syn Otce vlasti, Václav IV., nehodný nástupce, slabý vladař a zřejmě alkoholik, připustil situaci, jež brzy vyvrcholila všeobecnou vzpourou, nábožensky motivovaným násilím a anarchií. Navíc se stal na dlouho jediným představitelem českého státu, který „uctil“ korunovační klenoty jsa v podroušeném stavu… Po něm až inženýr Miloš Zeman z Prahy. Ten se nám navíc v posledních týdnech ještě ke všemu jaksi opevnil na Hradě českých králů. Asi chystá nějaké výroční buly a chce k tomu mít klid.