Tento text obsahuje mnoho nesnesitelně dlouhých vět, nelogické skoky a záhadné vazby, které věnuji M. L. Během psaní stali jsme se téměř přáteli. Celé je to příšerně dlouhé, přeplněné mimoběžnými tématy, mezi nimiž autor jen s námahou vytváří oslí můstky. A co tu proboha dělá Jiří Peňás, a kdo se u nás – v zemi Vaculíka, Havla, Tigrida a Kundery –  vůbec kdy prosil o toho Andreje?

Jistě, mezi adjektivy v titulku nemusí být rozpor, není žádný důvod chápat je ve smyslu neúprosné polarity hezký kontra chytrý, buď/anebo. Antonín Švehla, významný československý politik, předseda vlády a svého druhu „politický básník“ vyjádřil se kdysi: „Člověče, to je ohromná věc pro stát, když je president krásný!“ Měl přirozeně na mysli Tomáše Masaryka, muže zároveň vzhledného, opticky i osobnostně imponujícího, též neobyčejně inteligentního, vzdělaného a bystrého. Ale nejprv ještě cosi…

Ale nejprv ještě cosi úplně jiného. Zvláštním a přitom divně rozporuplným způsobem „užíval“ jsem si v minulých dnech dění kolem úmrtí a pohřbu Ludvíka Vaculíka. „Zas ten Vaculík, vždyť o tom tu bylo posledně,“ zaprotestujete asi. Ale ano, zase a ještě, přece se nestává tak často, aby v té naší „zpropadené voliéře Čech“ umřel někdo, komu věnují pozornost – a pochvalnou – největší evropské deníky i servery. Měli bychom se naučit co možná si všímat těchto vzácných okamžiků, aspoň mírně probudit z věčného těžkého rauše poslední zbytky naší nehokejové národní hrdosti, neboť brumovský rodák… atd, viz minulý DLÚ, nazvaný Pane Ludvíku!

Smrt osmaosmdesátiletého člověka nevyvolává akutní smutek, nastal jeho čas. Bylo ovšem úžasné sledovat, jak kdekdo „inteligentní, vzdělaný a bystrý“ v českém kulturním světě cítil se zasažen. Za všechny Jiří Peňás – i když jako šéf kulturní rubriky vaculíkovské mateřské lodi Lidových novin též profesně „namočen“ – věnuje zvěčnělému spisovateli osobní, přitom, a jak jinak, širším společenským rozměrem poznamenanou minireportáž z pohřebního obřadu, cesty naň a myšlenek během něj. Dříve se psalo „myšlének“, což dnes zní skoro nářečně, a také Peňásovi se kdysi podařila věta: „Při setkání s Vaculíkem mají lidé sklon mluvit nářečím, aniž by odněkud byli.“ Mistrovi se tolik líbila, až ji ocenil veřejnou pochvalou.

Pravda, „světová“ CNN zůstala mlčenlivá, bylo by tedy možné odvodit, že je L. V. přece jen autorem řádu toliko (toliko?) evropského, zatímco slávu ranku transkontinentálního musel, byť mezi „svými“, přenechat – v Kongresu USA dokonce sochařsky vyvedenému – Václavu Havlovi. Ale Fox News si všimly, též kulturní rubrika U.S. News & World Report odchod autora 2000 slov zaznamenává, rovněž spousta rakouských a německých serverů, zejména rozhlasově-televizních, aktualita byla tedy také asi vysílána v některém z jejich pořadů. Nejslavnější Der Spiegel má, pravda, k tématu vaculíkovskému odkazy především archivního charakteru, z časů Charty 77 nebo ještě dřívějších, snad proto se tam souběžně objevuje jiné slavné jméno: Milan Kundera, ve věcech společenských změn konce 60. let postava neméně radikální. Významní britští Guardian a Independent nezůstávají stranou, BBC přináší dokonce dobře napsaný a obsažný speciální článek.