Mezi obvyklé urbanisticko-architektonické problémy patří otázka, kde (ne-)stavět (jak) vysoké stavby, převyšující výrazně úroveň okolních budov. U měst historických, chránících si svůj charakter a zároveň také typickou „skyline“ jde o opravdu vážnou otázku, jejíž význam si našinec uvědomí vždycky, když vyhlédne od Pražského hradu k Žižkovu. Televizní věž, která by jinde zřejmě mohla zajímavě doplnit obzor, tady překáží, trčí a nebojím se říci „esteticky smrdí“.
Rakouská metropole není z architektonického a historického hlediska o nic méně cenná, než Praha. Ovšem v zemi našich jižních sousedů nedošlo k tak dlouhému a drastickému narušení principů veřejné diskuse. Debaty, jaká v demokraticky řízených municipalitách celá léta nepřetržitě probíhá na úrovni samosprávy a odborníků, ve vztahu k rozvoji obydlených lokalit. Die Stadt Wien skutečně v minulosti nastavila regulaci jakožto souhrn zásad, platných v rámci budování výškových domů, věží a kdovíčeho trčícího vzhůru. Neboli kde, kdy a jak, a naopak kde v žádném případě… a tak vůbec.
Jenomže. Kolik lidí, tolik názorů, kolik investorů, tolik zájmů. Stavebníci mají výškové domy rádi, ve městech s vysokou cenou a zároveň nízkou absolutní dostupností pozemků se dvojnásobně vyplácí postavit věžák. Čím víc pater, tím lepší… plocha, prachy, nájmy a výdělek. Ve zmíněném televizním dokumentu se řada odborníků vyjadřovala k očividnému faktu, že – zákazy nezákazy – skoro ve všech vídeňských čtvrtích nakonec přece jen nějaké vysoké domy stojí, budují se oder jsou plánovány. A to i tam, kde by vlastně žádné věže být neměly, a kde leckoho, fachmana i laika, štvou, irritieren, rozčilují.
Až potud nic zvláštního. Úžasná pro mě ovšem byla forma těch stížností či odsuzujících poznámek na adresu města und budovatelů oněch výškových projektů. Čekal jsem s napětím, kdy konečně někdo začne vykřikovat cosi o korupci, jak je to obvyklé u nás: „Veď všetci tuná kradnú!“ – Ale kdepak! Nejsme přece v českém (či jakém, tuná) křovákistánu! Vyjadřování rakouských kritiků bylo noblesní, možno říci elegantní: „Investoři nacházejí různé cesty“, „verschiedene Wege“, „všelijaké možnosti v průběhu let, kterak regulace obejít“, „stavitelé využívají všech možných způsobů“ – a tak dále. Na ostrý, humpolácky přisprostlý křik číhal jsem až do konce vysílání marně. Nepadlo ani slovo o možném ovlivňování, případně i jen „kamarádíčkování“ dejme tomu mezi architekty a magistrátními úředníky, nemluvě o podplácení formou financí nebo protislužeb.
Našinec na cosi takového není zvyklý. Tedy začne přemýšlet a dumat, co že je tohleto za podivný rozdíl. Ale celý princip je docela jednoduchý: V Rakousku a ve Vídni ocitáme se ve městě, které samo o sobě neztratilo dobré mínění, ve státě, který chce být kvalitní a profesionální, nestranně demokratický a poskytující rovnoprávné šance všem, kteří na ně mají nárok. Tedy ani kritický intelektuál, architekt či urbanista nebude mluvit o vlastním magistrátu jako o zkorumpované žumpě (die Senkgrube, kalisko), neboť dobře tuší, že v demokratickém politickém systému takovým vyjádřením sám sebe by špinil a hnojil, smradil a lejnem natíral; přece je za stav svého města a jeho volených orgánů jako občan velmi silně spoluzodpovědný!

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV