Levicoví aktivisté mi přitom nejsou sympatičtí prakticky ničím. Nesouhlasím s nimi, s jejich motivací, a už vůbec nechápu, jak v zemi s tak silnou historickou totalitní zkušeností může vůbec ještě kdokoli adorovat všelijaké takovéhle zvrácené politické ideologie. Zakázat jim ovšem psát ostrou publicistiku, kousavou satiru týkající se čehokoli – to snad ne! Právě o svobodě slova přece ta naše demokratická a antitotalitní veřejná scéna, neboli „agora“, je a musí být.

Takže: Něco jiného je politický (vlastně hluboce filosofický) nesouhlas, cosi úplně jiného nutnost, možno říci též občanská povinnost, postavit se za člověka, který je šikanován mocí. To bývala zas jiná silná česká historická zkušenost a ctnost! S Tomášem Zeleným měl by v tomto ohledu solidarizovat každý, kdo cosi kamsi píše, publikuje, vyjadřuje se, takříkajíc „stojí na té naší české agoře“. Také se tímto přidávám, slyšte můj nepatrný, bezvýznamný hlas. Nepatrné a bezvýznamné hlasy – jak v naší zemi se silnou historickou totalitní zkušeností dobře víme – bývají schopny až dostávat lidi z vězení a táborů, při vhodné konstelaci jim dokonce zachraňovat životy. Jistý klasik tady tomuhle říkal „moc bezmocných“. Eh, natož nějaká pokuta, byť z pohledu běžného člověka v docela citelné výši…

Kapitán Lukáš Kořínek, vrchní komisař, autor rozhodnutí o osmitisícové sankci Zelenému, udělal by asi lépe, kdyby se v archivu bezpečnostních složek inspiroval řekněme rozsudkem nad Jiřím Grušou z roku 1978. Spisovatel, obžalovaný za autorství a šíření vlastního románu Dotazník, prý napadajícího „naše socialistické společenské zřízení“, byl tehdy osvobozen a propuštěn z vazby. Jeho literární projev byl přitom soudem prohlášen za „celkově nejapný“, což umělce následně po léta naplňovalo pyšnou hrdostí: Nikdo jiný takový krásný odsudek od komunistického státu nedostal.

Pro demokracii platí jednoznačné pravidlo: Pokud se určitá instituce, orgán nebo útvar, disponující obrovskou, nesrovnatelnou mocí vůči jednotlivému občanovi, rozhodne tuto moc uplatnit, musí to dělat s největší opatrností tak, aby nenarušil lidská práva tohoto v podstatě bezmocného člověka. Osm tisíc za prostořekost, plus zabavení nějakých osobních věcí, včetně počítače s daty, o jejichž soukromé nebo profesní důležitosti nemá úřední moloch přehled (čili vstupuje tu na tenký led), je snad v demokratické společnosti na jednoho trochu příliš.

Ano, uvedené předměty byly zajištěny v souvislosti se závažnou trestnou činností, údajně doslova teroristického charakteru. Jenže co odůvodňuje jejich roční zadržení, když se na toho muže nepodařilo „nic najít“? Neřeknu, pokud by se aktivista projevoval verbální agresivitou, vulgárně napadal lidi, či dokonce vyhrožoval činovníkům, pak by potrestání zasloužil. Ovšem chlapík mohl dostat pětistovku za opakovaný projev (byl úředně varován a poučen), ale ty věci mu už dávno měli vrátit, přece! Nejsme snad v „sedmdesátkách“? Nebo zas ano? No, psací stroj zabavený mému příbuznému Léta Páně 1973 neobjevil se, pravda, již nikdy. Zmizel v soukolí Státní bezpečnosti a soudů. Ehh, je to jen takové mé soukromé deja-vu: Ověření hypotézy, že režimy nerežimy, přiznáte-li někomu kousek nekontrolované moci, začne ji brzy, a silně, zneužívat. Během tak zvané „normalizace“ se začínalo výhrůžkami, „vaše děti by nemusely vystudovat, přijdete o práci“, po pár letech zdokonalování estébáckých metod někteří zažili típání cigaret o kůži, bití, vyvezení a vytažení opozičního aktivisty na okraj propasti s hrozbami, že by v ní dnes mohl skončit… Ne, není v tom nic osobního, pane K.