Nevím, jestli se budou církve přes týden starat o správu hmotných statků a o nedělích budou z kazatelny hlásat, že věci světské jen odvádějí duše od toho, co je skutečně důležité? Přesto přes všechno by kritika církví neměla převažovat nad kritikou těch, kdo celou tu transakci spískali, o jejíž bohulibosti lze pochybovat, kteří vše vymysleli a provedli. Dalo by se zde použít to známé – hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Především TOP09 a ODS se postarali o to, aby český stát přišel o to málo, co mu ještě zbylo.

Až budou mít představitelé zmíněných stran plná ústa národních zájmů, bylo by dobré jim toto připomenout. Ale hlavní problém je ještě v něčem jiném. Pravicové vlády prosazovaly ve všech oblastech zásadu, že výdaje státu je třeba osekat a přiškrtit natolik, aby byl zachován jen minimální rozsah služeb. A pouze pro ty, kdo si budou chtít náležitě připlatit bude přístupný nadstandard. Pod tímto heslem ořezávaly především zdravotnictví a školství. Za luxus, na který nemáme, považovaly dosavadní síť nemocnic, objem zdravotní péče označovaly za zbytečný luxus. Prosazovaly též rušení škol s nižším počtem žáků, i když bylo zřejmé, že jednou zrušené gymnázium či jakákoli jiná škola, malé školy na venkově nevyjímaje, představuje nenávratnou ztrátu, která se vymstí až žáků za pár let přibude.

Církvím však nasypaly zcela bez ohledu na přiměřenost. Osobně nemám nic proti apoštolské církvi. Na jejím příkladě je však dobře vidět, co dělala vláda pana Nečase s penězi, jimiž tak šetřila na zdravotní péči a na vzdělávání. V této církvi, mimo jiné zaregistrované v roce 1989, která nemá ani pět tisíc členů, připadá jeden duchovní na 27 věřících. Kdyby se jednalo o obyčejnou nemocnici či školu, stát by ji jednoduše zrušil. Miliarda, kterou tato církev dostane jistě ve zdravotnictví či školství chybět nebude. Z hlediska toho, co se u nás prošustrovalo, rozkradlo, a ještě rozkrade a prošustruje, je toto proti tomu šestáková komedie. Jde však o důkaz poněkud pokryteckého trendu, který naše pravice prosazovala a prosazuje obecně. Každému totiž měří jiným metrem. A nedej bože, když se toto někomu nelíbí. To se pak proti němu vysoce mravně pohoršuje. Tolik moje úvaha o dvojím metru.