Jan Šolta: Utajené rozhodnutí, které ukončilo epochu

Před světem se pouze naplno odhalila a pro dosud neinformované potvrdila submisivní pozice Československa jako sovětské kolonie; postavení, do něhož spadlo během druhé světové války v důsledku válečných operací a skrytých jednání spojeneckých velmocí. Osudově tak bylo zařazeno do sféry vlivu Sovětského svazu, jež se postupně upevňovala, až se zabetonovala do formy sovětského bloku socialistických zemí ve východní Evropě.

Právě přítomnost sovětských vojsk ve východní Evropě se stala kardinální podmínkou instalace zdejších komunistických režimů; napomohla též prosadit mocenský monopol domácích komunistických stran; představovala také úhlavníhogaranta neotřesitelné existence těchto režimů, které proto nemohly ohrozit ani případné „kontrarevoluce“ v letech 1953, 1956, 1968 a 1980.

Takové „štěstí“ nepotkalo poválečné Řecko, kde po válce již vítězili komunističtí partyzáni; naopak bylo jeho vrchovatou měrou proti své vůli „obdařeno“ Polsko - národ s nejpevnější katolickou vírou na světě, disponující za války pátou největší spojeneckou armádou, převážně rolnické obyvatelstvo s tradičním protiruským až rusofobním cítěním, tvrdě lpící na zděděných políčkách, proslulé silnou opozicí a ozbrojeným podzemím, které stejně odhodlaně jako proti nacistům bojovalo až do počátku 50. let proti komunistickému režimu! Marně!

V 80. letech se situace výrazně změnila; Sovětský svaz dozrával do kritického stadia celkové krize. Degenerovaná konstrukce ekonomického a společenského systému způsobila mj. děsivé zaostávání SSSR za vyspělým světem, hrozivě zasáhlo i jeho nejprestižnější a nejdůležitější (nejnákladnější) oblast – sféru vojenství, což prokázala i nekončící válka v Afganistánu. Vážně ohrožena byla samotná podstata existence Sovětského svazu, jeho územní celistvost a perspektivní pozice ve světě apod. V této situaci bylo neodkladně nutné rychle uskutečnit – v rámci tzv. perestrojky a nového myšlení –hluboké a bolestné zásadní změny v uspořádání a fungování celého systému – v ekonomice i v politické struktuře,etc.

Bylo zapotřebí nemilosrdně se vzdát přežitých letitých stereotypů a zkostnatělých dogmat. Ústřední prioritu představovala okamžitá záchrana a obnova pozice Sovětského svazu prostřednictvím cílené modernizace. V této souvislosti přišlo na přetřes též přehodnocení dosavadních vztahů s východní Evropou. Nefunkční cenový mechanismus RVHP totiž vyvolával v jednotlivých členských zemích pochybnosti, že právě ona doplácí na nevýhodný obchod s ostatními. V SSSR sílilo přesvědčení, že za svůj export převážně surovin by na světových trzích mohl získat kvalitnější protihodnoty než v obchodu uvnitř RVHP. Východní Evropa se navíc u SSSR neustále zadlužovala a stávala se tak pro něj spíše neúnosnou zátěží.

Předpokládaná sanace churavějící sovětské ekonomiky přitomkaždoročně vyžadovala silný impuls z vnějších zdrojů. který chudá východní Evropa nebyla schopna poskytnout. V kalkulacích a expektacích sovětských politiků se proto začala naděje přesouvat a upínat z Východu na Západ. Nastává riskantní pokus o fundamentální přesměrování těžiště sovětských mezinárodních vztahů na vyspělé země Západu. Jak se tedy prudce zhoršovala komplikovaná domácí situace, zesilovalo sovětské vedení usilovné hledání neodkladné pomoci u svého bývalého třídního nepřítele na bohatém Západě.

Výhradním předpokladem realizace této pomoci a následných hlubokých změn uvnitř Sovětského svazu byl výrazný pokles mezinárodního napětí mezi supervelmocemi. Vhodným klíčem se mohlo stát předchozí jednostranné podstatné snížení stavu vojsk a zbrojení v SSSR, které by vedlo též k žádoucímu snížení vlastních olbřímých vojenských výdajů, jež dusily sovětskou ekonomiku. Teprve po skončení studené války a opuštění nebezpečného stadia „téměř na pokraji války“ bylo možno uvažovat o přechodu na normální vztahy se Západem, otevřít cestu ke mírové kooperaci a vzájemně výhodné spolupráci a začít jednat o formách poskytnutí zahraničního kapitálu a investic, životně důležitých úvěrech a potřebných dodávkách nejmodernějších technologií, dosud limitovaných předpisy o embargu apod.

V daném kontextu je třeba chápat mírovou ofenzívu,kterou na Valném shromáždění OSN 7.12. 1988 M.S. Gorbačov ohromil svět. Velkoryse nabídl jednostranné snížení stavu sovětských vojsk a výzbroje, odmítl použití síly a hrozby silou jako nástroje mezinárodní politiky a předestřel mj. připravenost přeformovat sovětskou vojenskou doktrínu na čistě obrannou!

Iniciativa Gorbačova byla adresována přednostně administrativě USA, získáním amerického veřejného mínění ji chtěl donutit ke změně postoje vůči SSSR. Gorbačov: „Sami jsme vykročili a vyvolali tím znepokojení a strach u konservativních sil. Chceme skoncovat se studenou válkou a představit nový obraz SSSR ve světě! Západ se bojí, že Sověti převezmou iniciativu a svět je bude následovat.“

Gorbačov byl osobně velmi unešen euforií obyvatel New Yorku, kteří jej nadšeně vítali v ulicích města; byl přesvědčen, že jásající davy dotlačí vládu k rozvoji vzájemných vztahů. Premiér Ryžkov:“Udělali jsme největší politický krok a přitom jsme nesnížili naši obranyschopnost! Nemůžeme desítky let upřednostňovat zbrojení na úkor životní úrovně obyvatelstva!“

Pokud však vystoupení Gorbačova v OSN nemělo vyznít jako další propagandistická kampaň, musí následovat nezvratné konkrétní kroky, dokládající dostatečně přesvědčivě skutečný obrat v sovětské zahraniční politice. Ševarnadze: “Současná americká administrativa bude donucena realizovat kurz dalšího prohloubení a rozšíření spolupráce s námi!“ Jakovlev: „Podtrhli jsme stoličku pod vojenskoprůmyslovým komplexem USA.“

Na zasedání politického byra ÜV KSSS 27. - 28.12. 1988 podal historicky přelomové hlášení ministr obrany SSSR maršál D. Jazov:

„Na základě rozhodnutí Rady obrany SSSR z 9.11. 1988 jsou již rozpracovány plány odchodu vojsk z NDR, ČSSR, MLR, PLR,..“

Gorbačov: „Nastává nejdůležitější etapa realizace koncepce nového myšlení zahájit proces likvidace studené války!“

Definitivní harmonogram úplného stažení všech sovětských vojsk z východní Evropy sice nebyl ještě zcela konkretizován, zvolený směr pohybu byl však již jasně vytyčen a přes dílčí pochybnosti, např. části generality či Ligačeva a Vorotnikova, dostávaly věci rychlý spád. Vše nezadržitelně spěje k epochálnímu zlomu geopolitické tektoniky bipolárního světa. 9. listopadu 1988 se začala psát též poslední kapitola sedmdesátiletých dějin Sovětského svazu. Před zraky lidstva se odehrávala vzrušující hra supervelmocí o budoucnost světa.

Přesně do roka a do dne padne Berlínská zeď – symbol studené války a poválečného rozdělení bipolárního světa. (Pro Sověty to nebylo překvapení.)

Kromě dvou hlavních protagonistů vystupovalo ve významné roli také Německo (NSR). Osud „porobených národů východní Evropy“, o který se zde mimoděk také hraje, není vždy centrem výlučné pozornosti aktérů, prim představují zájmy supervelmocí! Autentické zájmy a potřeby dotčených východoevropských zemí jsou poněkud upozaděny, obdobně též aktuální postoje tehdejších komunistických vlád; např. o oprávněných požadavcích probouzející se opozice se v dostupných dokumentech příliš nemluví.

Sověty avizovaný odchod vojsk z východní Evropy nebyl pravděpodobně shledán za postačující záruku realizace nezvratných změn sovětské zahraniční politiky a byl proto později doplněn požadavkem vytvoření takových podmínek, které povedou k uspořádání svobodných voleb ve východoevropských komunistických režimech. Tím se definitivně zhroutil i druhý pilíř zabezpečující existenci tamních komunistických systémů. Rozpadl se dosavadní nezpochybnitelný mocenský monopol vládnoucích komunistických stran (byť byl leckde garantován Ústavou).

Teprve 4.12. 1989 Gorbačov nekompromisně sděluje překvapeným představitelům států Varšavské smlouvy, že SSSR vyšel vstříc požadavku Spojených států uspořádat svobodné volby ve východní Evropě. „ I my říkáme, ať svobodné volby rozhodnou. Za těchto podmínek souhlasily USA s dalším pokračováním našich rozhovorů.“

Mezitím již po řadě rychle padají – jako v dominu – jednotlivé komunistické vlády ve východní Evropě (v Polsku, Maďarsku, NDR, Bulharsku, ČSSR a posléze i v Rumunsku).

Přímo setu nabízejí poněkud kverulantské otázky:

Byla to snad právě přítomnost jednotek sovětské armády, které se tak možná staly katalyzátorem a garantem nekrvavého průběhu tamních procesů předávání moci a dalších radikálních změn?

(Paradoxně totiž došlo k obětem na životech pouze v Rumunsku, odkud se však sovětská vojska stáhla již v roce 1958.)

Je vůbec relevantní připustit domněnku, že tzv. porobené národy východní Evropy získaly kýženou svoboduaž v důsledku sekundárního efektu předchozích primárních snah gorbačovského vedení o záchranu a modernizaci Sovětského svazu?

V roce 1999 se mně snažil vše lapidárně vysvětlit zahraničně politický poradce M.S. Gorbačova profesor G. Šachnazarov: „Sovětský svaz se nám tehdy každý den doslova rozpadal pod rukama. Dělali jsme proto vše, abychom jej zachránili. Byli jsme připraveni pro jeho záchranu obětovat i své satelity ve východní Evropě, stejně by bez nás jako socialistické režimy nepřežily. Kdybychom tehdy měli více času a konali s větším rozmyslem a ne pod neúprosným tlakem, lítali by tyto východoevropské satelity dodnes v orbitu Moskvy!“

V rozbouřeném podzimu 1989 se zrodila řada rozličných (často protichůdných) zaručených projektů, odvážných plánů i nerealizovatelných představ společenských změn. Je vysoce pravděpodobné, že se nikomu nepodařilo realizovat v úplnosti své původní záměry. Obdobně se nejspíše neuskutečnily ani případné lákavé konspirační teorie, ani další detailně vykalkulované a precizně sofistikované konstrukce radikálních společenských převratů.

Konečným dosaženým výsledkem a zejména mimořádnou rychlostí a razancí provedených změn, resp. jejich nečekanou hloubkou a rozsahem, byli určitě překvapeni všichni aktéři; ti odvážní, kteří vstupovali do procesu změn možná pouze s čistými úmysly, avšak náhle skončili na chvostu dějin; i ti vždy opatrní a konformní, kteří se spíše jen vezli a v procesu změn se příliš ani neangažovali, aby nakonec třeba právě oni s překvapením zírali na přímo jim vnucované netušené možnosti např. nenadálého zbohatnutí.

Nehledejte proto vinu v historii, hledejte ji u sebe!

Zdroj: Pracovní zápis zasedání politbyra ÚV KSSS ve dnech 27. a 28. prosince 1988, Archiv prezidenta RF, Moskva, ss. 322 - 354

Pozn.: Na konkrétní dotaz Ing. Jaroslava H., zda se zmíněné přísně tajné schůzky nejvyšších sovětských politických a vojenských představitelů na Radě obrany SSSR dne 9.11. 1988 zúčastnil osobně též Michael Kocáb, musím po pravdě odpovědět, že se mně dosud nepodařilo účast MK potvrdit , avšak ani vyvrátit. Při jeho proslulém umění přetvářky lze připustit, že MK byl dané schůzky účasten např. v převleku za maršála Buďonného. Určitě ale nebyl zpraven o obsahu této porady tehdejší generální tajemník ÚV KSČ, ani jeho kolegové v bratrských stranách.

9.11. 2018 Jan Šolta