Nebezpečí násilného zásahu represivních orgánů Bezpečnosti, armády a Lidových milicí bylo velice reálné; Kocáb barvitě líčil, jak se Václav Havel a jeho partneři v Občanském fóru této možnosti neustále báli.

Komunistický režim skutečně disponoval dostatečnými prostředky, aby zejména v prvním týdnu po 17. 11. opozici zcela zničil ještě v zárodku. Působnost opozice byla zpočátku omezena hlavně na Prahu a její okolí, venkov bez informací tápal a dlouho zůstával do protestů nezapojen. Pro první fázi potlačení tzv. antisocialistických živlů stát vyčlenil (v relativně malém počtu) spolehlivé jednotky složené z prověřených kádrů a vybavených omezenou technikou pro akci „Zásah“. V případě jejího neúspěchu byl ale schopen rychle povolat další masivní síly až statisíců ozbrojenců, tisíců tanků a obrněných transportérů apod. Hlubokou společenskou krizi by tímto způsobem však stejně nevyřešil, pouze by zemi zatáhl do krvavé bratrovražedné občanské války. To si snad v té době nepřál nikdo.

Proto se objevili i na druhé straně barikády rozumní a občansky zodpovědní lidé – jako byl např. zmíněný generál Zachariáš. Ostatně ani proslulá iniciativa „Most“ M. Kocába a M. Horáčka by se úspěšně neprosadila nebýt její spolupráce se Státní bezpečností! Totiž i v jejích řadách se našli odvážní jednotlivci, kteří chápali nutnost neodkladných reforem a v dané chvíli se postavili proti oficiálnímu názoru. Možná tak jednali pod dojmem právě skončené návštěvy sovětských „přátel“ a ještě v sobotu 18.11. 1989 částečně pozastavili aktivní operace StB proti opozici a přeorientovali se na její monitoring; následně též zchladili horké hlavy některých příliš horlivých generálů…

Napjatá situace ve společnosti se mezitím prudce vyostřovala, zůstávala nepřehledná a rodící se Občanské fórum se oprávněně obávalo o osud vznikajícího nezávislého hnutí, ve stínu možného násilného zásahu riskovalo další postup. Podle M. Kocába tehdy hrozilo akutní nebezpečí zásahu proti demonstrantům nejen ze strany naší armády, ale též od jednotek Sovětské armády umístěných v ČSSR!

OF proto vyslalo 27.11. 1989 delegaci k veliteli okruhu do Tábora, aby získala záruky, že ČSLA nezasáhne; což generál Zachariáš osobně přislíbil. (Každá armáda představuje hierarchicky uspořádaný a centrálně shora řízený systém s přísnou disciplínou atd. Každý jednotlivec je v ní okamžitě nahraditelný, velení okruhu jako středního článku řízení je podřízeno vyššímu stupni velení, případná osamocená vzpoura jednotlivce (např. v hodnosti podplukovníka) bývá v podstatě nemyslitelná a je vzápětí eliminována.) V tomto ohledu může tedy být skutečná hodnota tohoto nepochybně statečného kroku generála Zachariáše poněkud diskutabilní.