Není se co divit, po zhlédnutí zpravodajských záběrů ze země, že po čtyřech letech operace „arabské jaro“ není země považována za „místo k žití“, kterým byla v minulosti. Co je ale překvapivé, to je frekvence, se kterou se ve zpravodajství zejména z Řecka či Maďarska objevují nemalé – a Syřanům se blížící - počty uprchlíků z Afghánistánu. Je to ukázku krachu naší politiky.

V uplynulých více než deseti letech přitom Spojené státy se svými spojenci vedly Afghánistán k „trvalé svobodě“ a i v současnosti na takové cestě „pomáhají“. Proč tedy Afghánci prchají ze země, které i Česko zapojené do koaličních sil, s vynaložením nemalých prostředků, chtělo přinést „štěstí“? Štěstí asi není muška zlatá v podobě batohů plných peněz pro lidi typu prezidenta Karzáího v případě Afghánistánu nebo podpory až příliš často pochybných sil a lidí v případě „arabského jara“. Nebudu tvrdit, jako mnozí jiní, že třeba Islámský stát vznikl v nějaké americké myšlenkové dílně. Jisté ale je, že koncept vojenských „humanitárních“ intervencí se ukazuje jako naprosto scestný. Budoucí neúspěch Trvalé svobody řada bezpečnostních analytiků předvídala od samého počátku. Stejně jako vývoj v arabském světě.